05

David: (Vejde do bytu a rozhlédne se. Bratříček si tedy nežije špatně. Neviděl ho už léta, ale dovede si představit, co za zazobance z něho teď je. Ušklíbne se, někde tu určitě bude ten kluk, co se s ním tahá. Jak dlouho už vlastně? Pár let? Přejde k oknu, no výhled taky ujde. Když se dozvěděl, že na jméno toho svého milence koupil dům, málem ho omylo. Jo, Alex byl vždycky blbej.)
Tom: (S plnýma rukama papírů a složek vrazí do dveří, skoro je rozkopne, nesmí mu to popadat, nebo se mu to zase přehází. Dneska byl těžkej den a musí rychle do nemocnice, než skončí návštěvní hodiny)
David: (Ohlédne se ke dveřím a sjede Toma pohledem. Tak to je ten jeho. Nevypadá nejhůř.)
Tom: Nepadej...ne, opovaž se...(koukne se k oknu a uvidí ho tam stát, zůstane vyjeveně koukat a všechny složky mu spadnou na zem. Ne, to se mu zdá. Alex je tady? Ale jak...jakto že ho pustili...ne počkat, on se probral? Má v hlavě zmatek)

David: (Pobaveně ho sleduje. Tváří se jako by viděl ducha. Pak ho napadne, že se Alex možná nepochlubil, že má jednovaječné dvojče. Toho by se dalo využít, mohla by být sranda.) Ahoj?

Tom: (Chvilku na něj kouká s otevřenou pusou a neví, co říct) A...hoj? Co...jak...oni tě pustili, to přece (překročí složky a zamíří k němu, určitě jen sen, musí si na něj sáhnout, aby se rozplynul)
David: (Takže se Alex zřejmě nepochlubil. Výborně. Pousměje se.)
Tom: (Dojde až k němu a natáhne ruku, aby si sáhnul aspoň na jeho paži...a on se nerozplynul) Probral si se...to přece...(určitě těm doktorům utekl, jak ho zná byl by toho schopný, prostě se probrat a jen tak si odkráčet)
David: (Čeká. Neví, co může a nemůžu dělat.)
Tom: (Po tváři mu steče pár slz, pak na něj prostě skočí a obejme ho kolem pasu) Stýskalo se mi...myslel jsem, že to...že se nevzbudíš...
David: No, to mi teda moc nevěříš... (Tohle může krásně využít.)
Tom: (Šmudle mu nos o košili, nemůže tomu uvěřit, že je tady zpátky s ním, nakonec k němu zvedne pohled a vytáhne se na špičky, aby ho políbil, to co toužil udělat už dlouho)
David: (Vážně je to parchant. Přitáhne ho k sobě a políbí. Skoro mu nacpe jazyk až do krku.)
Tom: (Tak prudkou reakci nečekal, ale oplácí mu, tolik mu chyběl a nejen fyzicky, ale i jeho přítomnost, jeho úsměv, jeho hubování, vážně ho miluje)
David: (No, jedno se musí Alexovi nechat, ty jeho objevy jsou vždycky aspoň hezký a vášnivý.)
Tom: (Trochu se odtáhne a usměje se) Ty si jim utekl? Co říkal doktor (pak trochu nakrčí nos, divně voní, ale to bude asi tou nemocnicí)
David: Tak znáš mě... nevydržel bych tam... (A doufá, že má pravdu.)
Tom: Určitě tě budou hledat...možná bych si měl promluvit s doktorem...bože jsem tak rád, že jsi tady, nemůžu tomu uvěřit.
David: Doktor? O těch nechci ani slyšet. (to se mu nehodí do krámu.)
Tom: (Přejíždí mu rukou po oblečení, vypadá vážně dobře, sice trochu pohuble, ale to bude tím, že to do něj tlačili hadičkama) Smrdíš cigaretama (až teď si uvědomí ten pach)
David: (Pokrčí rameny.) Musel jsem si zapálit.
Tom: Zapálit? (To ho trochu zarazí, proč si zapalovat? To přece nikdy nedělal, dokonce i jemu cigarety v hospodě zakazoval. Zamrká na něj nechápavě) Omlouvám se...za to...je to moje chyba, tenkrát ten telefonát...já nechtěl, aby se ti něco stalo.
David: (Teď se zarazí on.) No, to přece... za to jsi nemohl, byla to prostě... nehoda.
Tom: Dělal jsem si legraci, chtěl tě pozlobit...já nechtěl aby...(raději zmlkne, už se mu zase chce brečet)
David: (Pozvedne obočí. Že by měl nějak prsty v té bratrově nehodě? Skloní se k němu.) V pohodě, brouku. Už na to nemysli.
Tom: (Upře na něj tázavý pohled. Brouku? Asi to má v hlavě ještě pomotané z té nemocnice, rukou mu přejede po tváři, nejradši by ho povalil na zem a mazlil) Už...už to nikdy nedělej...slibuješ?
David: Jasně. (Kývne.)
Tom: (Nemůže se na něj vynadívat, jako kdyby viděl opravdu ducha, ale přesto je tu Alex s ním) Opravdu už si v pořádku? Nemáš třeba hlad...určitě musíš mít hlad.
David: Když jsme u toho hladu... (Sjede ho mlsným pohledem. Jaké je asi tohle pískle v posteli?)
Tom: Asi...asi tu nic nemám, já nebyl jsem nakoupit promiň. Chtěl jsem jet za tebou do nemocnice. (Otevře ledničku a kouká dovnitř) Leda...leda čínu?
David: Nemyslel jsem jídlo... Pojď sem.
Tom: Co? (Trochu nervózně se zasměje, takže mu taky chyběl? Dělá ho to šťastným. Přejde k němu a přitiskne se) Jsem tady.
David: (Bez váhání mu sjede dlaní na zadek.) Fajn, teď mi ukaž, jak moc jsem ti chyběl.
Tom: (Koukne dozadu na jeho ruku, Alex ho taky rád ošmatával, ale přesto je pořád nervózní a neví proč) Co? To...to jako teď? To...nejde vždyť...si byl v nemocnici a zraněný.
David: Zdá se ti snad, že nejsem v pořádku? (Skloní se a zuřivě ho políbí.) Neházej stávky a dělej.
Tom: (Ten polibek se mu nelíbí, proč je k němu tak hrubý, uměl líbat tak dokonale, vášnivě a přitom jemně a dráždivě. Ale tohle...polibek mu ale přesto oplatí a trochu vydechne) Co...co děláš? Asi bys měl odpočívat.
David: Aktivní odpočinek. (Dotlačí ho k pohovce.)
Tom: No...tohle ale... (trochu se zamračí, jo touží po něm, ale nechce, aby se přemáhal)
David: No ták, vím, že to taky chceš. (Zavrní mu do ucha a dlaní sjede do jeho klína.)
Tom: (Jeho tělo na něj jasně reaguje) To...to jsem netvrdil. Ale takhle brzo? (Neodolá a políbí ho, umí s ním divy)
David: Jsou tři odpoledne. Není brzy.
Tom: Alexi...já...(omotá mu ruce kolem krku, jeho tělo ho zradilo. Ale ten pach cigaret ho dost odpuzuje, sám sice tajně kouřil, ale přestal)
David: (Pousměje se, co by bratříček asi tak řekl na to, kdyby mu osouložil přítele?) Nooo?
Tom: (Podívá se mu do očí a trochu se zasekne, ten divný pocit se vrátil, nechápe to. Proč mu něco chybí? Vždyť Alex je zpátky, je s ním...měl by mít radost)
David: (Jo, dobrý nápad. Na přivítanou mu trochu použije toho jeho mazlíka. Opětuje mu pohled, ale v jeho očích je jen chlad.)
Tom: (Ty oči jsou divné, možná je to tím komatem. I ta jeho vůně...a ty jeho řeči, nikdy mu neříkal brouku. Ale to se spraví, určitě. Jen to chce odpočinek)
David: (Svlékne mu tričko, nemíní čekat.) Tak co?
Tom: (Asi mu přeskočilo...z toho jak byl dlouho bez něj, jen se na něj pousměje a svůdně se vystaví, ani neví proč to dělá. Přece jejich vztah není jen o sexu, už dlouho ne)
David: (Sjede ho pohledem. Jo, Alex má vkus. To fakt jo. Tenhle kluk je výstavní kousek.)
Tom: (Zajede mu rukama do vlasů a přitáhne si jeho tvář) Miluju tě víš...strašně moc.
David: To je dobře. (Jo, to je skvělý. Tohle Alexe zabije, jestli zjistí, že se mu tu plazí po jeho drahouškovi. V duchu se zasměje.)
Tom: (Strčí mu ruku pod košili, aby cítil jeho teplo, zaujme ho, že je v tak špatné formě...no to je asi tím jak necvičil, svaly ochably a tak...určitě ráno udělá scénu, jak se bude prohlížet v zrcadle, už to vidí, začne se tomu smát)
David: Čemu se směješ? (Není v tak dobrý kondici jako Alex, ale není na tom nijak špatně.)
Tom: (Prostě to musí ven...to co celé dny dusil a momentálně to nejde jinak než smíchem, takže se pod ním začne svíjet smíchy) Pro...promiň...to není...já už...to bude dobrý (koktá mezi tím vším)
David: (Naštvaně se zvedne.)
Tom: Počkej...co blbneš to...já to nemyslel zle, promiň (Copak to nechápe? Že je šťastný, že ho má zpátky? Proč se nesměje s ním)
David: (Usadí se v křesle. Ani se na něj nepodívá.)
Tom: (Nechápavě na něj kouká, zase to jeho ego? Trochu mu to připomíná jejich začátky, kdy ho taky takhle okázale ignoroval) Alexi...co se děje?
David: Nic. (Odsekne. Jako Alex by měl být možná milejší, ale nemá rád, když nedostane to, co chce.)
Tom: (Zvedne se a dojde k němu, obejme ho zezadu kolem ramen) Promiň, to nějak samo...představil jsem si tě ráno před zrcadlem...vždycky jak se tam vystavuješ...tenhle sval potřebuje zvětšit a měl bych víc trénovat...
David: (Ušklíbne se.) Tohle fakt dělá... m?
Tom: No...(trochu kecá, aby ho vydráždil, není zase tak sebestředný, ale má rád své tělo...no není se čemu taky divit, když je tak sexy) Nezlob se, mám prostě radost, že jsi tady zase se mnou.
David: (A jakou bude mít radost, až zjistí, že on není Alex.) Zajímavé
Tom: Co? Co je na tom zajímavého? Nebuď protivnej...(píchá mu prstem do hrudi) Čeká na nás náš dům, vzpomínáš?
David: Jak bych mohl zapomenout. (Jo, to ho žere taky pěkně.)
Tom: Budeš mě mít na krku až do konce života (začne se smát a obejde křeslo, aby si u dveří posbíral ty složky, co má do práce. Složky dětí, které k němu chodí)
David: (Jo, tak tohle je tak patetické, chce se mu z toho zvracet. Jeho bratr je fakt idiot.)
Tom: (Odloží je na stůl a vleze si Alexovi na klín) Proč koukáš tak hnusně nevraživě? (je psycholog, pozná skrývané pocity, i když většinou dětí)
David: Nekoukám. (Ani netuší, jak se ten kluk jmenuje, ale klidně by se s ním vyspal.)
Tom: Koukáš. Budeš mít vrásky (přejede mu svými rty po jeho) Něco tě trápí?
David: Ne, nic. (Shodí ho na pohovku a zaklekne ho.) Ale mohl bys mi s něčím pomoct.
Tom: (Kouká na něj nevinně, většinou skončí na lopatkách, ale nevadí mu to, miluje jak si ho Alex vždycky pak vezme) A s čím?
David: (Vezme pevně jeho ruku a natlačí si ji do klína.) Hádej.
Tom: (Začne rukou jezdit po té vyboulenině odvážně. Je teda hodně vzrušený. Udělá pro něj cokoliv...a s tímhle problémem si rád poradí) No...myslím, že to bude potřebovat předepsat nějaké léčivo, nebo rovnou amputaci.
David: Přestaň žvanit a dělej. (Zavrčí podrážděně.)
Tom: (Trochu se lekne toho tónu a ruku odtáhne, nechápe to...proč je tak vzteklý?) Jenom klid...jen jsem...žertoval.
David: Mám toho tak akorát dost. (Jednou rukou ho přimáčkne do pohovky. Má poměrně sílu, i když ne takovou jako Alex. Druhou rukou se mu začne dobývat do kalhot.) Trochu si pohrajeme, brouku.
Tom: (Koukne na něj překvapeně, nikdy nebýval tak hrubý, vrtí se pod ním, ale nebrání mu v tom) Počkej...pomalu, to bolí...
David: To přežiješ: (Je mu to fuk, spíš ještě trochu přitlačí.) Teď to bude, jak já chci. (Dost nepřijemně se rozesměje, vezme si ho klidně násilím, nemá zábrany.)