10

Ben: (Vystoupil z auta a zamířil do léčebny, ohlásil se u sestřičky a ta ho zavedla do společenské místnosti)
Alan: (Čeká v autě.)
Ben: (Během dvaceti minut je venku, dneska to bylo rychlé. Stírá si ještě slzy a zapadne rychle do auta)
Alan: (Mlčí, nechce se ho vyptávat.)
Ben: Jeď prosím. (otočí pohled pryč od něj, matka dnes zase mluvila o otci, říkat ji znovu a znovu že zemřel je...příliš těžké)
Alan: (Nastartuje a zamíří domů.)
Ben: (Nejradši by teď byl sám, ale ví že to nejde, musí ho svést co nejrychleji. )
Alan: Chceš někde vysadit?
Ben: (Přemýšlí o tom, vlastně ani nemá kam, jedině jeho byt a o tom se Alan nesmí dozvědět) Já...asi k tobě.
Alan: Dobře. (Jen kývne a zamíří k domu.)
Ben: (Když dojedou ještě chvíli sedí v autě, než vystoupí)
Alan: Jsi v pohodě? (Zeptá se raději, ten jeho výraz se mu nelíbí.)
Ben: (Kývne, ale pak zavrtí hlavou, vlastně ani neví. Nakonec k němu přejde a obejme ho. Chce prostě cítit něčí teplo, i když nečeká nějakou odezvu) Jen prostě...stůj.
Alan: To bych možná zvládl... (Odpoví, pak ho jen mlčky přitáhne k sobě.)
Ben: (Vychutnává si to teplo se zavřenýma očima, moc hezky voní, ale neví přesně čím)
Alan: Chceš mi říct, co se stalo?
Ben: Ani ne. (Odtáhne se a pokusí se usmát, pak ho napadne Alana z čista jasna políbit)
Alan: (Nebrání se, jen ho pak opatrně nasměruje do domu.) Měl bys jít dovnitř, než se nastydneš.
Ben: Ale to ty taky (chytí ho za rukáv, chce se s ním milovat, ať je to práce nebo ne)
Alan: Já mám narozdíl od tebe pořádný kabát, takže já ne.
Ben: (Znovu mu zatahá za rukáv a zamíří dovnitř do jeho bytu)
Alan: (Zamkne auto a jde pomalu za ním.)
Ben: (V bytě začne odhazovat oblečení, nejdřív šálu, bundu, pak i svetr)
Alan: (Shodí svršky a zamíří ke svému křeslu. Vytáhne noviny.)
Ben: (Porozepne si košili a přejde k Alanovi, usadí se mu u nohou a zírá na něj jako malé štěňátko)
Alan: O co ti jde? (Koukne na něj přes noviny.)

Ben: O nic...(pokrčí rameny, jen prostě nechce být sám) Vadím ti tu?
Alan: Ne, ale chytá mě křeč do nohy. (Odpoví klidně.) Je tu dost jiných míst na sednutí.
Ben: Mě se líbí tohle (zasměje se ale teda si poslušně sedne na opěrku jeho křesla a nahne se mu nad noviny, aby viděl co tam píšou)
Alan: (Zvedne k němu pohled.) Tohle mi děláš schválně?
Ben: (Jen se kouzelně usměje a zavrtí hlavou) Ne, jen jsem zvědavej.
Alan: Dobře. (Vrazí mu ty noviny a jde si zapnout televizi.) Až svoji zvědavost ukojíš, dej mi vědět.
Ben: Jsi pěkně protivný víš to? (Nechá noviny být a chvíli ho tiše sleduje) To jako neděláš nic jiného než čteš noviny a sleduješ chytrou bednu?
Alan: A co bych měl dělat jiného? (Otočí se na něj.) Jo, moment... už vím, ty mi určitě řekneš, že malovat.
Ben: Správně. Učíš se rychle. Víš že tohle je naprosté mrhání vašeho talentu mistře?
Alan: No a? Ty mrháš talentem taky.... a zřejmě tě to tolik netrápí.
Ben: Já? Nechápu. Já se svým talentem nenajím, ale ty si uznávaný malíř
Alan: Tys mohl být uznávaný fotograf, někde tam uvnitř to je... (Pokrčí rameny.) Byl jsem uznávaný, ale to je pryč. Nemám chuť dál malovat.
Ben: Nemáš ji nebo ji mít nechceš? V tom je velký rozdíl.
Alan: Ne, v tom rozdíl není. Vede to ke stejnému závěru.
Ben: (Dojde k němu a spontáně ho obejme zezadu kolem krku a pokukuje po televizi, než mu ji drze vypne) Poslal mě veliký Zeus, jsem múza a musím tě políbit.
Alan: Proboha. (Povzdechne si.) A kam mě hodláš políbít? Hele, já vím... mohl bys mě políbit... na pozadí... jo, to je výbornej nápad... hele, múzo, jsi líbat někoho, kdo o to stojí.
Ben: Zahořklý starec, který potřebuje trochu života nalít do žil...Zeus říká že potřebuješ múzu a znovu budeš malovat (začne mu olíbávat laškovně krk, ví že dost riskuje, ale příliš moc nepokročil)
Alan: Zeus ví houby o tom, co potřebuju...
Ben: Zeus ví všechno, je to bůh (zavrní mu do ucha a zkusí polibky směřovat na jeho rty)
Alan: (Zvedne se.) Zpomal múzo. Na tohle fakt nemám náladu. Myslíš si, že začnu malovat jen proto, že se tu po mě začneš sápat?
Ben: Ne, chtěl jsem tě jen ispirovat. (Pokrčí rameny, raději dál mlčí, měl by jednat opatrněji. Ale když ten chlap je děsně paličatý. Raději se zase dopne a vklouzne do své mikiny)
Alan: Inspirovat? K čemu? (To fakt nechápe.) Myslíš, že tohle mi jako pomůže?
Ben: Jsem múza ne doktor. (Natáhne si i bundu a šálu, raději vypadne, další zmařený pokus už dneska riskovat nechce. Uvažuje co doma podpálí, aby si udělal teplo, možná spálí ty fotky, ty budou hořet dobře. Začíná chápat že tak snadné to nebude, přeci jen půl milionu. Jak se zdá Alan o sex či jiné sbližování nejeví zájem, o malování snad ještě menší. Vyjde z jeho bytu a zamíří si to k sobě. Bude muset změnit strategii.)


Ben: (Sedí u hrobu svého otce na studeném kameni, donesl mu květiny, tak nějak po posledních událostech měl potřebu sem jít) Já vím...asi se teď musíš obracet v hrobě, ale dělám to kvůli mámě. Dostanu ji z té léčebny, uvidíš. Je mi jedno jak, ale dostanu.
Alan: (Zastaví u hřbitova a vystoupí z auta, ze zadního sedadla vezme kytku a zamíří do brány a k jeho hrobu.)
Ben: Vím že to není správné, to co dělám. Ale tohle je naposled. Za ty peníze zaplatím mámě léky, najdeme si někde byt...ona je to poslední co mi zbylo. Možná se vrátíme k tetě Nele. Škoda že tu nemůžeš být, jistě by můj život vypadal jinak.
Alan: (Projde kolem a všimne si Bena. Hodí pohled na ten náhrobek. Kdo to asi byl? Pak jen zatřepe hlavou a zamíří k Petrovu hrobu.)
Ben: (Vstane od hrobu a všimne si Alana, snad nic neslyšel, ale to asi těžko, sleduje jeho záda, přesně ví kam jde. Musel toho muže hodně milovat, chodí sem tak často. Sám asi tenhle vztah nedovede pochopit, ale rád by mu pomohl, nejen pro peníze, ale proto že jeho oči vypadají tak smutně)
Alan: (Položí kytky na hrob a dívá se na písmena vyrytá v kameni. Jen tiše, dneska nemá potřebu mluvit.)
Ben: (Přejde k Alanovi blíž, ale udržuje jistou vzdálenost, která se sluší. Dnes je pořádně zima, takže mu ze šály koukají jen oči a rozcuchané vlasy)
Alan: (Otočí se k odchodu a všimne si Bena.) Ty... neměl bys být radši někde v teple?
Ben: (Jen se na něj chvíli dívá a pak zavrtí hlavou. Naštěstí nebývá moc nemocný a na zimu je zvyklý)
Alan: Chceš svést?
Ben: Jo, budu rád (v autě má aspoň teplo)
Alan: Tak pojď (Zamíří k autu.)
Ben: (Jde s ním a cestou přemýšlí) Alane...víš já, chtěl bych se tě na něco zeptat.
Alan: Pokud se to nebude týkat malování, tak do toho.
Ben: (Kouká si na tkaničky bot, nějak to musí vyžvejknout) Víš...já vím že to bude znít blbě ale... nemohl bych u tebe na pár dní bydlet? U mě opravují topení a je tam děsivá zima (vlastně to není zase taková lež, pochybuje že to topení někdy fungovalo)
Alan: Nemáš ke komu jinému jít?
Ben: Ne. Ale jestli to je problém tak si nějak už poradím.
Alan: Dobrý, na pár dní to přežiju.
Ben: Opravdu? (Zvedne k němu děkovný pohled)
Alan: Opravdu a už to neřeš, nebo si to rozmyslím. (Otevře auto.)
Ben: (Nasadí něco podobného úsměvu a sedne si do auta) Díky