11

Ben: (Po úžasné koupeli, která trvala snad dvě hodiny si připadá jako znovu zrozený. Zachumlal se do svého dlouhého svetru a vycupital z koupelny ven)
Alan: Tak ses nerozmočil. (Zvedne pohled od knihy.) Už jsem skoro čekal, že ano.
Ben: Ještě ne, ale možná...by se to i stalo (poskládá se do křesla vedle něj)
Alan: Aha... stačilo jen chvilku počkat...
Ben: Jsi morbidní (Ušklíbne se a odhopsá si do tašky. Vyndá z něho foťák)
Alan: Nejsem. (Zapíchne pohled do knihy a dál mu nevěnuje pozornost.)
Ben: (Nastaví si objektiv a párkrát ho vyfotí)
Alan: (Uslyší spoušť a vzhlédne.) O co se to snažíš?
Ben: O fotky? Budou se hodit až někdo napíše o tobě třeba nějaký životopis.
Alan: Aha. (Zase skloní hlavu ke knize.)
Ben: (Udělá ještě pár jeho fotek) Nebo bych je mohl střelit bulváru za tučnou odměnu
Alan: A co by o mě asi tak bulvár psal?
Ben: Hm...dobrá otázka, jsi celkem nudný patron, takže asi nic.
Alan: No vidíš...

Ben: Vyvolám je a pak ti možná nějakou dám (odloží foťák a protáhne se)
Alan: Ani nemám moc zájem...
Ben: Máš ty zájem vůbec o něco?
Alan: Nech mě přemýšlet... hmm, ne.
Ben: Zítra tě vezmu do parku, vyvenčit, jinak tu shniješ (zamračí se, Alan mu dělá starosti)  
Alan: Nepotřebuju ani vyvenčit. Shnití mi celkem vyhovuje.
Ben: Bude se ti to líbit a já potřebuju doprovod
Alan: K čemu? Jdeš se venčit? A potřebuješ někoho, kdo to po tobě posbírá?
Ben: Ne, jen nerad chodím sám, v tomhle městě je dost úchyláků a vrahů a já mám strach.
Alan: Já nejsem bodyguard.
Ben: (Jen si povzdechne) Fajn, tak ne. (Zvedne se zapluje na ten pohodlný gauč, pak si přitáhne peřinu)
Alan: Jsi pořád nějak moc zmrzlý. (Zavrtí hlavou a znovu se začte.)
Ben: Jo...jsem prostě teplomilný tvor náročný na chov. Ale máš tu hezké teplo.
Alan: Cože jsi? (To ho trochu rozesměje.)
Ben: (Kouká na něj překvapeně, poprvé ho vidí se smát, moc mu to sluší) No...slyšel jsi ne, teplomilný tvor.
Alan: Tak co děláš tady v mírném pásu? Migruješ?
Ben: Migru co? No asi jo... za potravou.
Alan: Tak tím se to vysvětluje...
Ben: (Zakýve hlavou) Zítra pozná mojí migraci tvoje lednička
Alan: To snad přežije.
Ben: (Zívne si a zabalí se víc do deky) Dobrou noc
Alan: (Zaklapne knihu a vstane.) Dobrou, ty druhu.

Ben: (Po chvíli spánku se začne převracet, nezdají se mu zrovna hezké sny, ani si neuvědomí že mluví ze spaní a to dosti nahlas) Nechci....já už nechci, nech mě být.... chci jít domů...
Alan: (Něco ho vzbudí a chvíli mu trvá, než zjistí, co se děje. Vstane a jde se podívat na Bena.)
Ben: (Skope ze sebe deku a dál se převrací, ten sen ho nechce pustit)
Alan: (Dojde až k němu, chytí ho za rameno a trochu s ním zatřese.) Bene!
Ben: (Ožene se po něm pěstí, ale vzbudí ho to. Takže zpocený a udýchaný spadne z gauče)
Alan: (Stihne uhnout, ale jen tak tak... kouká na něj shora.)
Ben: (Kouká na něj a raději se odsune od něj dál, jako by čekal nebezpečí)
Alan: (Povzdechne si a zamíří zpátky do postele, dospat ještě co se dá.)
Ben: (Zůstane sedět na zemi a uklidňovat se, už se neodváží znovu usnout)
Alan: (Zahrabe se pod deku a zkouší znovu usnout.)
Ben: (Jen si sedne a kouká do zdi, přemýšlí že by se šel projít na čerstvý vzduch, i když je noc a venku nejspíš mrzne)
Alan: (Usne.)

Alan: (Vstane a s mohutným zívnutím vyrazí do kuchyně.)
Ben: (Byl vzhůru dlouho do rána, ale pak ho ten spánek zmohl, takže usnul jako špalek zapletený do odkopané deky)
Alan: (Udělá si kafe a jde se podívat na toho spáče. Spí fakt dost tvrdě, sedne si do křesla a chvíli ho pozoruje. Pak pocítí skoro až znepokojivé nutkání malovat. Cítí, jak ho z toho úplně brní prsty. Chvíli tomu odolává, pak ale nakonec vstane, dojde si do stolu pro skicák a tužku a usadí se zpátky do křesla. Chvíli váhá.)
Ben: (Jen něco zamumlá a mírně se usměje, zdá se mu konečně nějaký hezký sen)
Alan: (Zamračí se. A pak ho několika spěšnými tahy začne kreslit. Sice není přímo portrétista, ale i tak mu portréty vždycky celkem šly. Ti lidé byli vždycky k poznání.)
Ben: (Pomalu se začne probouzet, ale nechce se mu otvírat oči, tak jen leží. Zaslechne ten charakteristický zvuk, něco mu to připomíná, ale co? Pak se mu to vybaví a otevře na Alana oči)
Alan: (Všimne si, že se vzbudil. Přestane a rychle zaklapne skicák. Mlčky vstane a zamíří do kuchyně.)
Ben: (Ještě rozespale zamrká, viděl ho, takže se pomalu posadí a protáhne) Myslíš si, že jsem hezkej?
Alan: Cože?
Ben: (Jen se potutelně usměje a vyleze z postele jen ve spodkách, musí se dostat k tomu skicáku) Já věděl, že zase začneš.
Alan: S čím jako? (Dělá, že o ničem neví.)
Ben: (Uvažuje, zda do něj rýpat nebo ne, mohl by přijít o ten vytoužený pokrok) S malováním.
Alan: S malováním? Nemaloval jsem.
Ben: Viděl jsem tě...co sis to tam čmrkal ukaž, chci to vidět.
Alan: Co jsem si tam co? Neukážu, jen jsem si něco... psal.
Ben: Aha (bude dělat, že tomu věří) Zabírám si sprchu...přidáš se? (Rozesměje se a zapadne dovnitř)
Alan: Ne, díky. (Jde schovat ten skicák, aby ho ten tvor nenašel.)
Ben: (Stejně to tam prošmejdí, musí zjistit jestli se mu to nezdálo, dá si sprchu a vyleze) Vem mě na něco k jídlu, mám hlad.
Alan: Vem se na něco k jídlu sám.
Ben: Proč vlastně nechodíš ven? Není tam nic tak strašidelného, co by tě ukouslo. Malý oběd někde v restauraci tě nezabije.
Alan: Nezabije, ale nesnáším drzé lidi a nevím, proč bych tě měl zvát na oběd. Proto, že si o to řekneš?
Ben: Protože je dobré chodit ven? Snažím se tě vytáhnout mezi lidi, ale asi o to nestojíš jak vidím. Ještě žiješ...tak se přestaň sabotovat, děsně mě to štve.
Alan: Nesabotuju se. Mám prostě rád samotu a jsem radši doma. Najdi si někoho jiného, já zachraňovat nepotřebuju. Je mi fajn tak jak jsem.
Ben: Tomu opravdu věříš? (Zakroutí hlavou a svalí se zpět na gauči)
Alan: Jsem o tom přesvědčen, tak si běž ten svůj záchranářský komplex vybíjet na někom jiném.
Ben: Fajn jak chceš (sebere si bundu a zamíří ke dveřím, je to mrhání časem) Snažíš se jen lhát sám sobě. Byly doby kdy si malování miloval ne?
Alan: Doby se mění.
Ben: Ani ne...pořád po tom něco uvnitř tebe touží, jinak bys mě dneska ráno nemaloval. (Otevře dveře a ještě se na něj zadívá)
Alan: Seš si nějak moc jistej.
Ben: Každý po něčem toužíme. Ale jsou tu tací, kteří to nedokáží získat. Proto...nedokážu pochopit proč ty si to záměrně odpíráš.
Alan: Už mě unavuje, jak mě všichni řeší... musíš malovat, je to v tobě, nemůžeš bez toho být... běžte s tím už do háje. Nikoho nezajímá jak a proč, ale prostě musím. (Otočí se, zaleze do koupelny a práskne za sebou dveřmi.)
Ben: (Mrzí ho to jak s ním mluvil, dokáže pochopit že malování je asi to poslední na co myslí, proto tiše odejde z jeho bytu)