12

Ben: (Po několika hodinách venku na mrazu mu nezbylo než se vrátit do tepla. Zpět do Alanova bytu. Pochopil že tlačit ho k něčemu nemá smysl, ani ty hádky nemají smysl. Protože je to strašně paličatý chlap. Vejde tiše do bytu ještě trochu mrazem rozklepaný)
Alan: (Sedí v křesle s knížkou a sklenkou vína. Ani nezvedne hlavu.)
Ben: (Všimne si ho a raději si sundá bundu, aspoň že tu je teplo. Začíná dost pochybovat že tuhle práci dokáže. Ale nikdy nic nevzdává předem. Pokud to nevyjde..nezbyde mu nic jiného než se dál snažit šlapat)
Alan: (Upije vína a zaklapne knížku.) Doufám, že ti venku pořádně zmrzlo pozadí.
Ben: No celkem jo (mne si zadek a raději se usadí na gauč)
Alan: Výborně, aspoň se příště nebudeš urážet a odcházet do mrazu. (Dál listuje knížkou.)
Ben: Proč? Chyběl jsem ti snad? (Pousměje se tomu, stejně nemá kam jít)
Alan: Jen jsem nechtěl jít identifikovat tvou zmrzlou mrtvolu. (Oznámí lhostejně a zaklapne knihu.)
Ben: To bys pro mě udělal? (Tváří se docela šťastně) To je pěkný, díky.
Alan: (Vstane.) To teda nevím, co je na tom  pěknýho...
Ben: No že...ti stojím aspoň za to. Víš to by asi neudělal každý pro cizího protivnýho kluka.
Alan: Jsi protivný jen asi tři čtvrtiny času, kdy tu jsi. (Pokrčí rameny.)
Ben: (Začne se smát, to je pozitivní zpráva) A tu zbývající část? A dobře si rozmysli co řekneš jinak...si bez večeře.
Alan: Protivný nejsi.

Ben: To dává celkem smysl. (Vstane a zamíří si pro zástěru) Dneska si dáme...(okoukne ledničku) No...topinky asi.
Alan: Tak je udělej máčený ve vajíčku, ty já rád. (Zapadne do ložnice.)
Ben: Dobrej nápad. (Vajíčko tam někde najde, taky je má rád, jsou měkčí a líp chutnají, nakrájí chleba a obalí ho)
Alan: (Uklidí tu knížku a na chvíli se zadívá na stolek, kde má společnou fotografii jeho s Petrem. Chvíli na ni kouká.)
Ben: (Jde to rychle, i když to trochu zasmradí kuchyň, jako specialitu ještě na horké topinky položí kousky plátkového sýra) Večeře pane. Budu vám ji servírovat do obýváku.
Alan: (Trochu s sebou trhne a koukne na dveře.) Hned jsem tam. (Sedne si na postel a vezme tu fotku do rukou.)
Ben: (Odnese mu to a sám si jednu menší nacpe do pusy, pak si otře ruce a přejde k tomu obrazu, odhrne ho)
Alan: (Dost dlouho na ni civí. Napadne ho, co dál udělá se svým životem. On se už nevrátí.)
Ben: Moc na mě nekoukej....vím co dělám. A i když...pro peníze, chci mu pomoct. Nezaslouží si takhle žít. (chvíli ten obraz sleduje a pak ho zakryje) S mrtvými soupeřit nedovedu.
Alan: (Pomalu fotku odloží a vstane.)
Ben: To jídlo ti vystydne, nebo ještě hůř...sním ti ho. (usadí se s talířem v ruce, zajímalo by ho co tam dělá)
Alan: (Vejde do obýváku.) Vždyť už jdu.
Ben: (Zatím si zapnul zprávy, i když to moc nesleduje, raději si prohlíží Alana)
Alan: (Natáhne se pro topinku a jde drobit do křesla.)
Ben: (Vrazí mu do ruky talířek, sám už dojedl)
Alan: (Protočí oči a ten talířek si vezme.)
Ben: (Tváří se jako jeho matka, ale nehodlá vysávat)
Alan: Nech si ty ksichty.
Ben: Žádný nedělám. To se ti jenom zdá (začne si pohrávat s vlasy, potřeboval by ostříhat, asi to vezme zítra nůžkama)
Alan: Příště tě asi vyfotím, ani nevíš, co děláš. (Natáhne se pro další topinku.)
Ben: Vyfotíš? No to by dopadlo. (úmyslně se mu posmívá) umíš s tak pokročilou technikou vůbec pracovat? Víš kde se to mačká a tak?
Alan: Blbče. (Ohodnotí ho.) Já fotit umím, neboj se. Vím, přesně, co zmáčknout
Ben: (Nakrčí nos a propálí ho pohledem, nějak si představil to mačkání v úplně jiné příležitosti)
Alan: Myslíš, že když jsem malíř, že jsem nikdy nedržel foťák v ruce?
Ben: Já nevím...držel? (Zvedne se z křesla a vyhrabe ze své tašky foťák, pak mu ho podá)
Alan: Hmmm (Prohlídne si ho ze všech stran a pak koukne na Bena.) Ale zrovna žádný ksicht neděláš.
Ben: (Vyplázne na něj jazyk, nic lepšího ho nenapadne) Tak se ukažte pane fotografe...
Alan: Pane kdo? (Ušklíbne se a párkrát ho vyfotí.)
Ben: A teď z profilu, to jsem nejhezčí (vystrčí na něj sprosté gesto prstem)
Alan: Aáááá, puberťák se projevil. (Odloží foťák.) Nic lepšího neumíš, než tohle?
Ben: Nejsem puberťák, to už mám dávno za sebou. A umím toho víc, ale to by si nemusel přežít ve zdraví.
Alan: Například?
Ben: (Zůstane tam jen stát a mlčet. O své dráze pornoherce by se raději nešířil, nemá na to hezké vzpomínky)
Alan: (Čeká.) No?
Ben: Nic (zase si sedne na gauč)
Alan: Tak nic... hmmmm
Ben: Jo přesně tak (dělá že se věnuje televizi)
Alan: A čím se třeba živíš, co? (Napadne ho, že tohle vlastně ani neví. Nikdy se o tom spolu nebavili.)
Ben: Já no...něco tam a něco támhle. Jak kdy. (zase tolik nelže)
Alan: (Povytáhne obočí a tázavě se na něj zadívá.) A co je to něco?
Ben: No...něco je něco, cokoliv se namane. (Musí mlžit jak jen to jde. I když mu lhaní zrovna nikdy moc nešlo)
Alan: Aha.
Ben: A co děláš ty? Ne...nech mě hádat...nic?
Alan: (Zamračí se a beze slova vstane a zmizí v kuchyni.)
Ben: (Trochu posmutní, to přehnal. Ale snažil se jen odvést pozornost od sebe)
Alan: (Otevře si skříňku a vytáhne tajnou zásobu. Naleje si skleničku a jde do ložnice.)
Ben: (Kouká na dveře ložnice, slyšel ho. Možná se naštval. Měl raději držet jazyk za zuby. Občas si připadá jak slon v porcelánu)
Alan: (Napije se, už v sobě trochu má, takže mu to leze rychle do hlavy. Svalí se na postel a do ruky vezme Petrovu fotku... Jak moc mu chybí... dal by všechno za to, aby mohl být zase s ním.)
Ben: (Zvedne se a přejde k těm dveřím, namačká na ně ucho. Co tam asi dělá? Možná zase pije. Doufal že mu zabavil všechen alkohol ale asi má někde něco zašité)
Alan: (Po tváři sklouzne pár slz. Nesnáší se, když brečí... Skleničku dá na stůl a přetáhne si přes hlavu polštář.)
Ben: (Tiše vejde do jeho ložnice, všimne si ho. Asi by teď neměl zůstávat sám. Přejde k posteli. Taky si připadá dost osamělý a ještě se dívat na něj. Sedne si mu drze na postel a pak ho spontálně obejme)
Alan: (Trochu s sebou cukne.) Bene?
Ben: Bohužel. (Drží se ho jako klíště a aspoň vdechuje jeho vůni) Alane já...(tak trochu ani neví co k tomu říct)
Alan: Mlč prosím (Odsune polštář stranou a přitáhne si jeho.) Omlouvám se, ale... prostě... promiň... (zaboří mu tvář do ramene a už se vážně rozvzlyká... Tolik to potřeboval, něčí rameno.)
Ben: (Chvíli tedy mlčí a dovolí si mu prohrabovat vlasy dlaní, jen ho víc sevře) To nic...neomlouvej se. Chci abys věděl že...nejsi sám.
Alan: (Stáhne ho těsněji k sobě, už mu důkladně promočil tričko. Potřeboval prostě někoho, komu by se mohl vybrečel na rameni. Někoho, kdo by ho nepoučoval a nepohoršoval se nad jeho smutkem.)
Ben: Vždycky tu s tebou bude, ve tvém srdci. Ale nepřál by si asi tě takhle vidět. Svým blízkým přece přejeme štěstí i když už ho nemůžeme sdílet s nimi.
Alan: Bene, prosímtě teď mlč. (Řekne tiše, tohle vážně nepotřebuje slyšet, ne v tuhle chvíli.)
Ben: (Raději zmlkne, neví jak jednat v takových chvílích, jen ho drží u svého těla)