12

A Sirion jen planě nevyhrožoval. Dnes měl chuť si hrát. Navíc tenhle mladý hloupý panoš byl chutné sousto. Bylo od krále velmi chytré posílat jen mladé jinochy jako posly. Ví toho o čarodějích více než by měl.
S tím začal Zetina pomalu a se zaujetím svlékat. Panoš se nemohl bránit, protože neovládal své tělo, takže jen seděl opřený u stromu a kulil oči strachem.
"Přestaň....prosím...".
Jeho zbroj se poroučela k zemi i s jeho košilí. Zbyla mu jen světlá tunika, kterou se jal Sirion rozvazovat.
"Proč bych měl? Nemusíš mít strach....budu jemný".
To ale u Zetina vyvolalo ještě větší paniku. "Dost"!

Ale čaroděj jeho volání o pomoc a příkazy ignoroval. Dokud mu nestáhl i kalhoty. Pak se kousek odtáhl a jen pozoroval to mladé tělo před ním. Příliš lákavé než aby odolal. Zetin zrudnul a nejradši by se propadl do země. Proto se pokusil křičet, ale to čaroděje jenom rozladilo. "Tady tě nikdo neuslyší hlupáčku. Nikdo ti nepřijde na pomoc".
Jen si klidně křič, ale je to zbytečné. Až teď si Sirion teprve uvědomil co dělá. Proto na chvíli stáhl ruku ze Zetinovi hrudi a vzpomínal kde už tenhle obraz viděl. Pak se jen nehezky ušklíbl. Ano, tak přeci si mě něco naučil Ethane, jak směšné. Nikdy jsem nechtěl skončit jako ty...a to přesně teď ze mě je. Určitě by tě to pobavilo. Oh, promiň já zapomněl ty už se přeci bavit nemůžeš, protože jsi mrtvý.

S takovými nehezkými myšlenkami se vrhnul na panoše a stáhl ho do mechu.
"Víš jak jsem říkal že budu jemný? Lhal jsem".
S tím se kolem horkých pramenů rozlehlo několik bolestných výkřiků a pláč. Sirion neměl slitování a bezcitně si toho mladíka bral. Bylo mu jedno že ho to bolí, chtěl jen dosáhnout uspokojení.
Zetin už neměl sílu ani křičet. Prokousal si ret do krve a po tvářích mu stékaly hořké slzy bolesti. Cítil tu strašnou tupou bolest, která se rozlévala jeho tělem. Chtěl aby to přestalo. Chtěl aby mu ten čaroděj už přestal ubližovat. Začal dokonce škemrat a prosit o milost, ale stříbrný čaroděj byl neoblomný a jako by ho ani nevnímal.
Trvalo to velmi dlouho a Zetim pomalu upadal do bezvědomí, které mu přinášelo alespoň trochu úlevy. Pak však Sirion přestal.
Panoš cítil jak je celý mokrý a ulepený, ale nevěděl jestli krví nebo i něčím jiným. Doufal, že teď už ho čaroděj nechá jít. Nebo spíš odplazit, někam kde by mohl hanbou v klidu zemřít. Ale to se nestalo. Sirion se na chvíli vzdálil, ale pak se vrátil opět s tím svým úsměvem, který byl zároveň tak jemný jako i bodal.
Vzal panošovo bezvládné tělo do náručí a odnesl do horkého jezírka, kde ho opřel o kámen. Zetim měl co dělat aby nekřičel bolestí. Štípalo to, strašně. Ale po chvíli ten ošklivý
pocit zmizel a nastala úleva. Jeho svaly se začaly pomalu uvolňovat a on ucítil, že už zatne pěst. Kouzlo pomalu vyprchávalo. Sirion měl přivřené oči a odpočíval opřený o okraj jezírka. Ale přesto zůstával ostražitý. Věděl, že jeho kouzlo mizí a že mu bude panoš za chvíli chtít utéct. Přemýšlel jestli ho nechá nebo ne. Ale pak se rozhodl, že už ho víc trápit nebude a pokud bude mít ten mladík dost sil aby utekl, nebudu mu bránit.
Ale Zetin neměl v úmyslu utíkat. Naopak, po chvíli když si byl jistý, že jeho tělo je zase zpátky a ta příšerná bolest se začala taky znovu probouzet rozhodl se jednat. Proto se ohnal po čaroději a chtěl ho udeřit do tváře.
Siriona to celkem překvapilo, ale stihl jeho ruku včas zastavit. Koukal se do těch ublížených očí plných hněvu a chuti ho zabít.
Ano tohle jsem měl před časem v očích i já....
Pak ho za tu ruku přitáhl k sobě do klína a skroutil mu ji za zády. Zetin jen vyjekl a snažil se osvobodit, ale nešlo to. Pokaždé když sebou cuknul Sirion svůj tlak zvýšil, takže mu skoro vykloubil ruku.
Proto se pokusil na něj hodit poslední prosebný pohled. Sirion se jen usmál a sklonil se k jeho uchu. "Jsi ty to ale hlupák. Mohl jsi utéct, nechal bych tě. Ale ty ne, ty jsi se musel chtít prát. Jak si tedy přeješ. Když nechceš odejít tak si spolu pohrajeme ještě jednou".
Zetin zalapal po dechu. "NE" !!!!
Ale ani jeho křik mu nepomohl. Sirion ho natlačil na kámen a už nepotřeboval žádné kouzla. Věděl, že ten člověk už nemá dost sil aby mu odporoval. Proto nebylo potřeba ho nijak svazovat. Stačila jen fyzická síla.
Stříbrný čaroděj si tedy Zetina vzal ještě jednou. Sice už nebyl tak hrubý, ale stejně to bolelo a nebylo to příjemné. A takto to pokračovalo celou noc.
Stále znovu a znovu. Zetinovo tělo už to nedokázalo snášet, tak byl většinu času v podivné letargii či bezvědomí.
Až nad ránem se panoš probudil celý polámaný, vyčerpaný a neschopný slova. Jakmile se pokusil jenom zavrtět, zjistil že jeho svaly jsou rozbolavělé. Viděl na sobě pokrývku a jeho oblečení bylo kousek od něj. Pokusil se k němu doplazit. Rozhlédl se po jeskyni osvětlené dvěmi loučemi, ale po čaroději ani památky.
Po několika hodinách, kdy se mu povedlo dostat se alespoň do potupného kleku zjistil že v jeskyni je jídlo a voda na pár dní. To ho trochu zmátlo. Ale rozhodl se tu zůstat, protože ve svém stavu by stejně moc daleko nedošel.

Sirion v tu dobu byl už na cestě do Askádie. Zabavil si Zetinova koně a řítil se tryskem lesy i loukami. Sice se mu příliš do království nechtělo, měl však povinnost to královo přání vyslechnout ať je už jakékoliv. Přeci jen k němu měl nějaké pouto, i když by si to nikdy sám nepřiznal. Král mu přesně před rokem zachránil život, když ho odnesl do Josedova chrámu. A byla to vůbec záchrana? Od té doby kdy uzavřel tu prokletou smlouvu si spíš připadá jako kdyby postupně umíral pomalou smrtí. Za ten rok se naučil trochu černou magii ovládat, takže mu nečinilo problémy používat svou dřívější moc. Ale občas...občas cítil v sobě Josedovu přítomnost a nelíbilo se mu to. Někdy měl hodně práce aby tu moc udržel na uzdě jako včera večer, když se vrhnul na toho chudáka panoše. Jeho tělo si prostě o to říkalo. Nešlo odolat.
Jsem stvůra. Tak jako jí byl i on. Až včerejší noc pochopil spoustu věcí. Proto se Ethan tak prudce změnil. Začal používat černou magii a ta ho pomalu spalovala. Musel to přece vědět, proč ji neodvrhl? To byl opravdu tak nafoukaný a chtěl být nejsilnější?
Proč si to udělal? Teď už mi to neřekneš, už je pozdě. Je pozdě klást tyto otázky. Už na nich nesejde když jsi mrtvý.
Ta pomsta však nebyla sladká...pálí jako rozžhavené železo a dusí mě. Ale tys to věděl že?