13

Když se Sirion dostal konečně do království slunce právě vysvítalo. Viděl že všechen lid je zamlklý a všichni se jen schovávali ve svých domech. Na některých vysely černé praporce. Jako by lid věděl že jejich král umírá.
Dojel k hlavní bráně a začalo znovu sněžit. Vojáci ho zprvu nechtěli do hradu pustit, tak musel dokázat kdo je. Dotkl se brány a obrostl ji pevný silný led. Kovová brána pobytá hřeby začala pomalu praskat. Strážní okamžitě bránu s poděšeným výkřikem otevřeli a nechali cizince projet. Poté se i led na bráně stáhl. Zpráva o příjezdu čaroděje se roznesla po celém hradě. Sloužící se snažili někde ukrýt a všichni jen někam spěchali. Sirion toho měl po krk. Nesnášel lidi, protože se ho báli. Přitom se jim nedivil, sám se sebe také občas děsil. Stříbrný čaroděj se zahleděl na vysoké hradby nad ním...a na jedné z teras ji uviděl. Krásná mladá královna, stála zabalená v kožešině a shlížela na něj. I v jejích očích viděl nenávist a bolest. Jasně to chápal. Proto jen sklopil zrak a vešel do hradu. Nechtěl se s královnou potkat. Věděl že nese vinu za smrt její lásky. Ano zbytečná smrt Kyriela. Nešlo tomu zabránit. Měl ustoupit, měl být rozumnější. Ale on nebyl.

Královniny služebné se ji snažili dlouho přesvědčit aby se vrátila do své vyhřáté komnaty, že venku na mrazu nastydne...ale copak to nebylo jedno? Proč ho král povolal? Je to vrah. Sprostý, krutý, nelítostný vrah.
I mladý princ se dozvěděl o příchodu stříbrného čaroděje. Od svého učitele Arslena, který byl jedním z přeživších bojovníků z války Tří čarodějů, často slýchával historky o té bitvě. I když o tom Arslen nemluvil rád, vždy ho uprosil, nebo spíš škemral tak dlouho až to Arslenovi lezlo na nervy a on se raději snížil k vyprávění. Ale princ Deris věděl, že mu některé věci jeho ochránce zatajuje.
Proto rychle vyletěl ven na hradby aby ho také spatřil...ovšem viděl jen šedou kápy jak mizí v útrobách hradu. Proto se rozhodl ho sledovat, ale ke své smůle narazil právě na Arslena, který ho odvedl i přes jeho vzpouzení do jeho pokoje. "Král nařídil aby jste zůstal ve své komnatě princi".
"Ale já ho chci vidět, chci vidět toho čaroděje". S tím si jeho veličenstvo, aby dalo důraz svým slovům, duplo.
Arslen jen zakroutil hlavou, posadil ho na postel a chtěl odejít.
"Jsi můj ochránce ne? Máš za úkol mě poslouchat. Jsem princ! A říkám že chci vidět toho čaroděje a hned"!
Arslan byl zvyklý na jeho výbuchy, ale tentokrát nehodlal jeho rozkazy plnit. "Je mi líto vaše veličenstvo, ale je to pro vaši ochranu".
S tím raději malé princátko v jeho komnatě zamknul, aby měl jistotu že neprovede nějakou hloupost.
Sirion si to razil hradem, ale bohužel se tu nevyznal a tak se po chvíli trochu trapně ztratil. Kdo dává postavit tak složité sídla? To abych si nakreslil mapu...
Snažil se odchytit si služebnou, aby se vyptal na cestu, ale všechny před ním utíkaly a jedna dokonce rozbila džbán.
Tohle nemá cenu. A pak shodou okolností vrazil přímo do Arslena, kterého si pamatoval z války. Byl to hrdý a statečný válečník a králi vždy sloužil věrně až do konce.
"Tak přeci jsi se nepropadl do zemně jak lidé tvrdili".
Sirion se jen pousmál. Měl Arslena rád, vážil si jeho znalostí i jeho oddanosti.
"Vypadám snad jako nějaký šotek"?
Za chladných nocí mu dělal Arslen společnost. Nemluvili spolu často. Jen mlčky seděli u bojiště a rozuměli si i beze slov. Oba toho měli dost společného. Minulost, jenž jim nedávala spát, přítomnost, která nebyla zrovna růžová...a budoucnost, která raději neměla nastat.
Ano Sirion si vážil mužových znalostí a jako jednoho z mála lidí ho vůbec akceptoval.
Arslen ho sjel pohledem od hlavy až k patě..."Smrdíš na to dost".
Sirion se jen rozesmál. "Jel jsem celý den a noc, nechtěj mě rozčílit, mám špatnou náladu takhle nad ránem".
Arslen mu ukázal směr do králových komnat a tiše ho následoval. Trochu ho z čarodějovi přítomnosti mrazilo, ale tak působil na všechny. On však prošel už tolika bitvami a ztratil tolik přátel, že se naučil na lidi se moc nevázat. A to měli společné. Nemohl tvrdit, že se Siriona nebojí, to co viděl...když viděl jeho krutou moc a nelítostnost v boji byl zděšený. Ale ani tak ho za to nemohl zavrhnout.
Věděl moc dobře že tam uvnitř už z čaroděje příliš mnoho nezůstalo. Věděl, že každý den svádí boj s tím démonem v sobě. A tušil že jednou přijde den, kdy tu nekonečnou bitvu prohraje. Za to si ho vážil.
Doprovodil ho až ke králově ložnici, pak se ale vzdálil a nechal je o samotě.
Sirion poklekl před králem, který byl tak slabý a sinalý. Pryč byl ten chrabrý válečník. Ano král umíral a neměl už moc času.
Proto donutil Siriona aby přísahal že splní jeho přání. Že ochrání dědice Askádského trůnu, mladého prince Derise.
Král zemřel, aniž by se dozvěděl proč. Josed si vzal jeho duši, tak jak bylo řečeno. Za Sirionův život duše krále. Ano přesně před rokem Sirion obětoval králův život. Byl to přeci jen člověk, nic neznamenal i když byl králem. Ale stříbrný čaroděj věděl že to nebylo správné. Král mu zachránil život a on se odvděčil tak že ten jeho prodal Josedovi za svou záchranu. Mladý princ se tuhle skutečnost nikdy nesmí dozvědět, alespoň ty tři roky, které tu bude muset strávit.
Čaroděj se procházel ztichlým hradem. Hlídat nějaké dítě? Nejsem chůva. Jen si těžce vzdychl. Králi opravdu si měl smysl pro humor až do konce.
To však Sirion nevěděl co ho teprve čeká.