16

Trvalo mi více než měsíc, než jsem znovu ucítil nohy. Začalo to nepříjemným mravenčením, které mě přivádělo k šílenství. Ale postupně jsem začal cítit prsty u nohou. Můj lékař z toho měl dobrý pocit a sliboval mi úplné zotavení. Otok na míše opadl a já mohl začít pomalu rehabilitovat. Hideo za mnou docházel každý den, hned po škole. Často si dělal v nemocnici i domácí úkoly, což mě překvapilo. I u něj…nastala jistá změna. Pozoroval jsem jí velmi rychle. Přestal být tak hyperaktivní, dokonce začal být i tišší. Ale to nebylo to hlavní. Jeho chování se trochu změnilo. Jako by…ze dne na den dospěl. Nebyl jsem si jist, zda se mi tahle změna líbí. Dokonce začal postupně měnit svůj šatník. Mizely jeho pestrobarevné divoké kreace, dokonce i účes volil umírněnější.

Zaráželo mě to, jako bych poznával nového Hidea, který se dříve většinou ukazoval jen při našich trénincích. Co mi ale velmi vadilo, byl fakt, že se mnou o tom nemluvil. A já…se neptal.
Sledoval poctivě každý můj pokrok, musel být přítomen každé mé rehabilitaci. Podporoval mé první kroky i snahu bojovat. Ale po měsíci přišla změna. Má fyzioterapeutka onemocněla a dostal jsem náhradu v podobně zdravotního bratra. Popravdě, mě to bylo vcelku jedno, ale Hideo nového pomocníka nedokázal rozdýchat. Jakmile se mě dotknul, Hideo už vyskakoval jako čertík z krabičky. Dokonce se jednou tvářil tak zle, že jsem měl obavy o život chudáka zdravotního bratra, který se jen snažil dělat svou práci. Za ten měsíc jsem Hideovi nedovolil přijmout žádnou další práci, sledoval veškerou komunikaci Buscara, než jsem si uvědomil, že mě obcházejí. Buscar Hideovi dohodil jiného zprostředkovatele, který mu zadával práce. Jakmile jsem to zjistil, dal jsem mu takovou přednášku, až mě samotnému bylo špatně.
"Jak jsem řekl, dokud mě nezastavíš…dokud mě nesložíš na lopatky, budu to dělat dál!"

Jeho chorobná touha mě opravdu rozčílit však za ten měsíc nezmizela. Zatnul jsem pěst a sliboval mu hodně rychlou smrt. Mé pokroky však šly jen krůček po malém krůčku. Udržet se na nohou, naučit se znovu klást nohy při chůzi a přenášet váhu. O nějakém běhu nebo zápase jsem si mohl nechat zdát ještě hodně dlouho.
Tak jak rychle Sagittarius mizel v propadlišti dějin, tak rychle si Aries našel své vlastní klienty, svůj vlastní okruh zájmů. Bral každou práci, bez rozdílu. Nedbal na to, zda je to správné nebo špatné, neměl žádné morální zásady. Jedinou, kterou jsem do něj vtloukl, bylo vyhýbat se mafii. To on byl…dokonalý zabiják. Nepopírám, děsilo mě, co jsem stvořil. Ale bylo už pozdě, kolesa tohoto stroje se rozběhla a já je nemohl již zastavit. Hideo se rozhodl pro svou cestu.



Zatímco Hideo se mi měnil před očima, já se soustředil na svou rekonvalescenci. Několikrát jsem cítil Hideovu snahu o nějaké…sexuální mazlení, ale pokaždé jsem ho odmítl. Když mi mohl dávat ultimáta on, vybral jsem také jedno, které tnulo do živého. Dokud nebudu schopný ho zastavit v tom, co dělá, žádný sex, žádná rozkoš.
Přesto se i po měsíci rád do nemocnice po návštěvních hodinách vkradl, aby mohl spát se mnou v posteli. To jediné jsem mu dovoloval. Bylo to naše jediné spojení, kdy jsem cítil jeho blízkost.
----------------------------------------
Tři měsíce jsem se vše musel učit znovu, mé tělo trpělo, bojoval jsem o každý krok. Hnalo mě kupředu to Hideovo ultimátum. Po třech měsících jsem byl schopen i lehkého běhu, byť na krátký okamžik. Mé tělo rychle sílilo, vracel jsem se zpátky ze záhrobí a můj lékař jen žasl, nad tak rychlým pokrokem. To co by jinému trvalo i rok, já zvládl za pár měsíců. Nutil jsem totiž svou terapeutku, aby mi přidávala tréninky, cvičil jsem dokonce sám na pokoji, než přišel ten den D.
Hideo se jako každý den zastavil po škole v nemocnici, s touhou, otravovat mi život zase na pár hodin. Jaké bylo jeho překvapení, když mu můj doktor sdělil, že jsem podepsal revers a odešel. Nejspíš ho to pěkně vyděsilo. Několikrát mi volal, nechával mi hlasovou zprávu, několik textovek, ale já neodpověděl ani na jednu. Doba pomsty nastala.
Tu noc, kdy se nejspíš Hdeo kousal nervozitou doma, jsem se dovnitř vkradl oknem. Celý v černém, s kuklou na hlavě jsem vypadal navýsost podezřele, jako zloděj (nebo spíš jako idiot?).
Hideo nejspíš slyšel hluk, když se zavíralo okno. Sešel po schodech dolů, jen ve spodním prádle a s pistolí. Vypadal nebezpečně. Počíhal jsem si na něj v temném koutě, kde mě stín dokonale zakrýval. Připadal jsem si možná chvíli hodně hloupě, že tohle dělám. Taková fraška. Ale nenapadlo mě nic jiného a tak jsem improvizoval. Věděl jsem, že musím Hidea dostat na lopatky, byť to bylo jen slovní spojení, oba jsme věděli, že to jinak nepůjde. Musel jsem dnes zastavit celou tu věc s Ariesem!

Když procházel kolem mě, nejspíš mě vycítil, otočil na mě hlaveň zbraně. Okamžitě se mi vybavila scéna ze školní chodby, která byla skoro totožná. I nyní jsem hleděl do hlavně zbraně, nečekaně zaskočen. Tentokrát jsem ale neztuhnul. Nedalo mi tolik práce Hidea odzbrojit. V tomhle stále měl rezervy. Dostat ho ale na podlahu, přímo na lopatky, bylo mnohem těžší. Bránil se, pral se jako lev, nejspíš mě nepoznal, dokud jsem ho neplácnul po pozadí. V tu chvíli poznání přišlo spolu s jasnou nepozorností. Neměl jsem ještě tolik síly, rovnováhu jsem získával těžko, ale díky Hideově nepozornosti jsme oba skončili na podlaze. On na lopatkách a já…vítězně nad ním.
"Ty jsi ale debil, to svět neviděl, mohl jsem tě zastřelit, nebo ti něco udělat…"
Tu salvu sprostých slov jsem umlčel velkým šátkem, kterým jsem mu převázal ústa, byť kroutil hlavou sebevíc. Držel jsem ho ale pevně pod sebou a sundal si kuklu. Vyjeveně na mě hleděl, nechopen pochopit mé chování.
"Teď se vrátíme k tomu, jak to bylo dobré, když jsi byl poslušný synovec."
Ucítil jsem bolestný kopanec do beder. Hodně to zabolelo, Hideo se odmítal vzdát. Proto jsem ho přetočil pod sebou na břicho a narazil mu obličej až do parket. Nevím, kde se tohle ve mně bralo. Nikdy bych nemyslel, že umím být takový. Ale musel jsem ho pokořit, ukázat mu, že tu velím zase já. Že jeho prázdniny skončili a jeho snaha, dělat si co chce, je také u konce. Dokázat, že jsem už v pořádku a Aries nebude již třeba. Chtěl jsem zpátky toho dětského otravného Hidea, byť jsem nejspíš dobře věděl, že už se nemůže vrátit.
Kvůli mně se musel násilně změnit. Kvůli mé neschopnosti a slabosti skončil ve světě plné smrti!

Rychle jsem mu ruce za zády stáhl údržbářskou páskou, a byť se kroutil jako žížala a snažil se mě ze sebe sundat, nepolevil jsem. Hned poté jsem mu zahákl prsty za lem boxerek a bez okolků mu je stáhl drze až ke kolenům. Nevěřil jsem, že tohle pomůže, abych mu zabránil dál si hrát na nájemného vraha. Ne…byl v tom opravdu dobrý. V mnoha ohledech mě překonával. Proč jsem to tedy dělal? Abych mu dokázal, že jeho svoboda bez dohledu končí? Nebo jsem prostě…toužil po jeho těle? Ať to bylo cokoliv, věděl jsem, že musí být zase můj, i kdybych si ho měl vzít násilím. Ale Hideo mi to ulehčil. Po prvotní obraně začal pozadím vrtět tak svůdně, že mi bylo naprosto jasné, že oba toužíme po stejné věci. Tolik měsíců odříkání…
Na nic jsem nečekal. Zavrhnul jsem nějakou zdlouhavou přípravu. Byť tohle bylo divné, nehodlal jsem o tom přemýšlet. Držel jsem Hidea stále pevně na podlaze a naslinil si prsty, než jsem je vtlačil do jeho těla. Zaslechl jsem jeho úpění, jeho tělo se hned sevřelo, ale po pár pohybech se úpění změnilo v hlasité hekání přes látku šátku. Nepoznával jsem své chování, nepoznával jsem sebe. Ale v tu chvíli jsem věděl jistě, že je tohle nutné, že ho musím mít. Hideovo tělo spolupracovalo velmi poctivě. Vycházel mi pozadím a boky vstříc, jasně jsem viděl jeho hladovou touhu. Věděl jsem, že dokud…dokud z Hidea nevybouchám duši o podlahu….nebude mě schopný znovu akceptovat. Budu pro něj stále ten mrzák, na kterého musí brát ohledy a kterého nemusí poslouchat.
Nepopírám, záda mě bolela a zrovna na podlaze to nebylo nejvhodnější. Ale nebyl čas na romantiku.
Několikrát jsem si dlaní přejel po svém mužství. Tolik měsíců bez jakékoliv sexuální aktivity pro mě nebyl problém, na rozdíl od Hidea, který s tím měl zjevný problém už po pár týdnech. Mé tělo mě nezklamalo ani po takové abstinenci. Jakmile jsem byl připraven, bez varování jsem na Hidea nalehl celou vahou a vnikl do jeho těla. Jeho bolestné skřípění zubů mi jasně dávalo znát, že to pro něj není zrovna nejpříjemnější. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Razil jsem si cestu co nejhlouběji do jeho horkého a těsného těla a cítil, jak se pode mnou celý třese.
"Bolí to, velký zabijáku? Dal jsi mi ultimátum, vzpomínáš?"
Nevím, jak se mu povedlo vytáhnout si šátek z úst, možná jsem ho v té rychlosti špatně utáhl. Ale ozval se jeho tichý hlas, lapající po dechu.
"Nele…žím na lopatkách…ale na břiše…"

I přes to, v jaké byl pozici a situaci, si byl schopný stěžovat? Pobaveně jsem se tomu rozesmál do jeho ucha. Chvíli jsem ho jen trápil a hýbal se v jeho těle opravdu minimálně. Cítil jsem sílu jeho svalů, které mě v sobě drtily. Nakonec jsem se ale rozhodl, že má pravdu. Jeho slova, která pronesl před několika měsíci, se mi zaryla do mysli.

"Dokud mě nezastavíš…dokud mě nesložíš na lopatky, budu to dělat dál!"

Jeho přání jsem vyplnil. I přes skuhrání, které vydával, jsem z něj vyklouzl a převalil ho na záda. Mohl jsem se mu tak dívat při tom do očí. Navíc měl ruce svázané za zády a pro jeho ramena a paže to jistě nebylo příliš příjemné. Jako kdybych mu toužil ukázat, jaký je to pocit, být bezbranný. Čekal jsem i jeho poslední pokus o rádoby obranu. Znal jsem ho dokonale. Už ve výcviku měl velmi rád škrcení protivníka na podlaze stehny. To se snažil použít i na mě a zaháknout mi kolena za krkem. Marná snaha. Tento útok jsem očekával a jeho nohy zpacifikoval. Pevně je sevřel a roztáhl co nejvíce od sebe.
Hideo zalapal po dechu, vzal jsem mu i poslední šanci na obranu, nyní byl naprosto bezbranný, odkázaný mi na milost. Hleděl na mě pohledem, ve kterých se mísila zlost, ale také obrovská touha a láska, spolu s pokořením. Vše jsem pohltil vášnivým polibkem, který mi Hideo opětoval, Dokonce vzdal snahu o další útok a jeho tělo se mi plně podvolilo. O to lehčí bylo do něj znovu proniknout. I když mi bylo jasné, že ho to bez lubrikace bolí. Nezastavil mě. Kdyby řekl dost, přestal bych.
Ale myslím, že fyzická bolest byla něco, co nyní potřeboval, protože té bolesti uvnitř sebe měl až příliš, neschopen jí propustit ven.
Dal jsem mu to, co potřeboval.

Když bolo po všem, ležely v obýváku na parketách jen dvě těla. Jedno nahé, druhé oděné v černém. Oba jsme jen stěží popadali dech. Záda jsem měl v jednom ohni, ale ignoroval to. I když jsme si měli tolik toho co říct, oba jsme mlčeli. Až tehdy jsem si uvědomil, jak strašně podobní si jsme.
Hideo se jen ušklíbl, jeho roztřesené rty pronesly jeho obvyklým pichlavým tónem:
"To byl…nejlepší sex mýho života…"

Hlas se mu ale na konci zlomil a do očí mu vyhrkly slzy. Sám se mi stulil u boku a já ho pevně držel, jako tehdy, tu první noc v nemocnici. Celé ty měsíce, neuronil ani slzu. Na tak mladého kluka toho bylo až příliš a já to věděl. Ale on to odmítal přiznat. Za tu dobu zabil čtyři lidi, ale neměl si o tom s kým promluvit. Nalhal si, že nemůže. Příliš se spoléhal na to, že nesmí být slabí. Ale to vše bylo pryč.
Držel jsem ho tak pevně, div jsem mu nerozdrtil nějaké kosti a šeptal mu do ucha, že už to bude dobré, že jsem zpátky a už nikam nepůjdu. Sliboval mu, že už tohle nemusí dělat. Ale on jen tiše kroutil hlavou. Aries se stal i jeho součástí, ale nevěděl jak si s tím poradit, byl na to sám.
Tu noc jsme se spolu přesunuli do naší ložnice a pokračovali v tom, co jsme započali dole, už ale mnohem jemněji. Měli jsme co dohánět.
--------------------------------------------------------

Bylo to pár dní, kdy jsem ustoupil od svého rozhodnutí a dovolil Hideovi pokračovat jako Aries. Ale musel jsem stanovit jasná pravidla. Klienty jsem mu vybíral sám, tak jako cíle. Dokonce i na akce jsem si vymínil chodit s ním. Nechtěl jsem, aby na tohle byl sám. Z počátku sice brblal, ale ten jeho kouzelný úsměv prozrazoval, že to bylo přesně to, co potřeboval. Abychom v tom byli spolu. Pochopil jsem, že tak jako Sagittarius měl místo v mém nitru a nikdy nebude možné, aby zemřel, to stejné potkalo i Hidea, který mě neustále učil nové věci.
Dokonalý párek zabijáků i milenců. Našemu vztahu to jen více prospělo. Dokázali jsme si rozumět beze slov. Hideo dospěl v muže, kterého jsem obdivoval a alespoň mě mnohem méně rozčilovala jeho povaha a chování, které se více uklidnilo.
A náš sexuální život? Hidea jsem v dalších měsících donutil jeho větu, o nejlepším prožitém sexu, mnohokrát zopakovat.