Poslední půlrok strávil s Finnem, příjemným perspektivním mladým doktorem s nenáročnou povahou a vše se zdálo v pořádku. Tak jako každý pátek se i dnes setkali na obědě v jejich oblíbené restauraci blízko nemocnice. Už když tam však Richard přišel, věděl, že je něco špatně. A také že bylo. Jeho přítel je řekl, ty dvě slova.
„Je konec.“
A Richard se neptal proč. Nebylo třeba. Sám si uvědomoval, že on je tím důvodem.
„Už takhle dál nemůžu. Za poslední půlrok… jsem s tebou zestárl snad o pět let. Tohle mi nestačí, už nechci jen pár ukradených nocí. A oba víme, že mi víc nedáš. Nevím, jestli nechceš nebo nemůžeš… ale ….chci, abychom to ukončili. Už mi nevolej, nebudeme se víc stýkat. Promiň“.
Richard se na něj, nemohl zlobit. Chápal jeho pocity, ale nechtěl ho u sebe držet. Nemělo to žádný smysl.
Byla to jen jeho vina. Už když se potkali…nikdy si nelhali. Richard nestál o vztah, nedokázal projevovat city, žádné necítil. Jeho nitro bylo prázdné, jako by byl bez duše. Suché nitro drsného právníka. Stál jen o příjemné noci, plné vášně, o sex, sem tam oběd či skleničku. Nic víc. Nic náročného, žádné vázání, žádná očekávání či nucení. Toužil po jednoduchém vztahu oproštěnému od návštěv rodičů či přátel, od nějakého veřejného přiznávání orientace, od romantických gest, společně tráveného času a podobných věcí.
Za půl roku o svém milenci Richard nevěděl prakticky nic, kromě jeho jména bydliště a pracoviště. Nemluvili spolu o svých životech ani o svých zájmech nebo pocitech. Za půl roku neměl Richard tušení, jaké jídlo má jeho přítel nejraději, jaká je jeho oblíbená barva nebo hudba, dokonce netušil, zda má sourozence. Nezajímalo ho to. Vždy k němu byl odměřený. V posteli si ale rozuměli, sex byl skvělý a nejspíš to bylo jediné, co je udrželo v jakémsi vztahu, založeném na vzájemném využívání celých těch 6 měsíců.
Ale nestačilo to. Ani nemohlo.
Richard toužil cítit alespoň smutek z opuštění, či cokoliv jiného. Klidně jakýkoliv sobecký pocit. Ale nic se mu nedostávalo. Jeho život bude pořád stejný, nic se pro něj rozchodem s Finnem nezmění. Jen už nebude mít možnost uspokojit svůj chtíč tak snadno. A ani to Richarda příliš neznepokojovalo.
Bylo to ale stejné jako v minulosti. Kolik mužů mu prošlo životem? Nepamatoval si ani jejich jména, i když s nimi udržoval vztah několik měsíců. U mnohých si nevybavil ani tvář. Pamatoval si jen ty, kteří mu byli na obtíž, kteří od něj vyžadovali něco víc, něco, co jim dát nemohl. Lásku, partnerství, společný život. Nic z toho Richard neznal. Nikdy za svůj život je nezažil. Nebyl prostě schopný nikoho pustit k sobě blíž, jak na několik metrů. A sám se také nesnažil ke svým partnerům přiblížit. Nikdy nedokázal cítit něco víc k žádnému z mužů, se kterými měl poměr.
Proč tomu tak bylo?
Nikdy ho to ale netrápilo, nepotřeboval něco takového. Jeho práce ho naplňovala, až ho úplně spolknula a na nic jiného nechtěl obětovat čas.
Prohrábl si své černé vlasy a zahleděl se na čelní sklo svého auta, kam dopadly první kapky podzimního studeného deště. Brzy se opravdu hodně rozpršelo. Nemělo smysl tady dál zůstávat, čekalo ho mnoho nedokončené práce. Tak jako vždy chtěl Richard tuhle část života prostě přejít, aniž by to na něm cokoliv zanechalo. A za půl roku už si nevzpomene ani na tvář Finna, ani na jeho hlas. Ne že by to tak chtěl, prostě z jeho vzpomínek vymizí jako všichni ostatní.
Až když Richard konečně nastartoval, jeho zrak zabloudil na chodník protější ulice. Zahlédl tam něco, co přilákalo jeho plnou pozornost a zůstal doslovně zírat, na ten výjev. Byl to výjev natolik krásný, že Richard hned zase motor vypnul a zahleděl se na toho mladíka. Všichni lidé kolem spěchali, aby nepromokli. Ukrývali se před deštěm pod střechami domů či ve vchodech a doufali, že se přeháňka rychle přežene. Jiní si zase zakrývali hlavy aktovkami či bundami, jako by je to mělo ochránit, a ti šťastní měli deštníky.
Ale ON nic z toho nedělal. Jen stál na chodníku, promočený na kost. Ale zřejmě mu to nevadilo. Měl pozvednutou tvář k obloze, oči zavřené a nechal dopadat studené kapky deště na svůj obličej. Stékaly mu po víčkách přes dlouhé řasy až na tváře. Několik kapek se usadilo i na jeho rtech, ze kterých si je neznámý mladík slíznul tak dráždivým gestem, až se Richardovi naježili chloupky na zátylku. Bylo to snad ještě dítě, sotva mu mohlo být 18. Byl malý a hubený, ale na rtech mu hrál záhadný úsměv. Ty rty… Richard z nich nedokázal spustit oči dlouhé minuty. Volaly ho, lákaly, jako dvě sirény, které vedou do záhuby. Ten pocit se nedal plně popsat, bylo to něco hodně zvláštního. Richard nikdy k žádnému muži necítil takovou…chorobnou přitažlivost. O to méně k nějakému dítěti. A to ho ani neznal. Bylo to šílené.
Po chvíli ale mladík oči otevřel, plácl si oběma dlaněmi do tváří, jako kdyby se chtěl trochu probudit. Pak si legračně ulízl své blonďaté mokré vlasy dozadu, jako kdyby si v nich roztíral gel, nebo pomádu a jeho svůdné rty zvlnil úsměv od ucha k uchu. Čemu se tak mohl usmívat? Jako by déšť naprosto zmizel, jako by ten mladík prozářil i šedou zamračenou oblohu, jen tímhle přívětivým hřejivým úsměvem. Déšť opravdu začal ustávat. Mladík si zvedl límec koženkové bundy, otočil se na podpatku a skoro tanečním krokem zamířil do úzké uličky.
Byl to mžik, než se mu to štíhlé tělo skoro ztratilo z dohledu. A byť to bylo sebebláznivější, Richard rychle vystoupil z auta a zamířil za oním chlapcem. Proč? Sám neznal odpověď. Ani netušil, co udělá, pokud ho najde. Ani to, co očekává, když ho nenajde. Nerozuměl svým reakcím. Jeho racionální myšlení prostě vyhlásilo stávku. Byla to osamělost, která ho vábila k tomu hřejivému úsměvu blonďatého mladíka? Křižovatku přeběhl i na červenou, takže na něj zatroubilo několik aut. Kdy naposled se za něčím hnal poklusem? Kdy naposledy ho něco tak zaujalo, aby to nechtěl ztratit z dohledu?
Rychlou chůzí se proplétal úzkými uličkami. Hádal, že je to nějaká zkratka, ale kam ho zavede, Richard netušil. Brzy se ale před ním otevřel větší prostor, dobře ukryt ze všech stran. Richard si povšiml několika neonových nápisů nad podniky, ze kterých duněla hlasitá hudba. Tuhle část města muž vůbec neznal. Vypadala taky pěkně pochybně. To co ho upoutalo, nebyly dost podivné názvy klubů, ale spíše všudypřítomné duhové vlaječky na každé z budov a také podivně oblečení návštěvníci klubu. Hned pochopil, že se tu jedná asi o nějaké tematické homosexuální kluby.
„Kořist je tady, jdu na něj.“
Mladík poměrně snědého ražení s havraními vlasy se k Richardovi přikradl kočičím krokem. Odhodil nedopalek cigarety a nasadil úsměv piraně.
„Ahoj, hledáš tu něco? Líbí se ti něco, co vidíš? Nepotřebuješ třeba…hm nějakou společnost?“
Richardovi mladíkova slova příliš nedocházela. Odvedla ale jeho pozornost od chlapce na kontejneru. Navíc tento drzý mladík se k němu až příliš začal lísat a Richardovi to bylo krajně nepříjemné. Jestli o něco až chorobně dbal, byl to jeho osobní prostor.
„Neupejpej se tak, udělám ti dobře, co říkáš? Vypadáš pěkně napnutej. Nebude to drahý, pětistovka za kuřbu, tisícovka za anál.“
Až teprve poté Richard poznal, že jeho tušení bylo správné. Ti chlapci tu prodávali své těla.
Hnusilo se mu to. Toužil se prostě otočit a hned odejít, ale jeho nohy byly jako přikované. Blonďáček k němu však zvedl pohled od svého hlavolamu. Dvě šedé hluboké oči na něj vykukovaly z poza delších blonďatých vlasů a dlouhých řas. Nejspíš zaslechl hovor a sledoval neznámého muže, jak si kupuje potěšení.
Richard však o žádné tělesné potěšení s prodejným klukem nestál. Opravdu by na něj nesáhl ani snad v rukavicích a ochranném obleku, i když nebyl nijak ošklivý. Nedokázal však najít odpověď na otázku, co v takové společnosti dělá ten malý blonďáček. Snad není taky…děvka?
Byl jen jediný způsob jak zjistit odpověď. A Richard chorobně toužil vědět pravdu.
„Ne, tebe ne. Chci toho malého blonďáčka, co sedí na kontejneru.“
Mladík se jen ušklíbl. Neskrýval své naštvání, ale nakonec kývl.
„No fajn, pán je fajnšmekr, raději na děti. I ty pedofile.“
Krutý bodavý smích se Richardovi zaryl hluboko do kostí. Ne, on přece nebyl žádný pedofil. Nezajímal ho sex s tím mladíkem, nebo ano? Z čeho pramenila tedy ta touha ho vidět? Zjistit o něm víc?
„ Hej, Remi, zvedni prdelku, máš tu klienta. Touží po té tvé těsné dírce.“
Richard bláhově doufal, že ten chlapec opravdu nebude prostitutem. Ale jakmile se jmenovaný hoch andělsky usmál a sklouzl dolů z kontejneru, vzedmula se v Richardovi velká zlost. Nevěděl, z čeho pramenila, ale stále vzrůstala. Nechal se ošálit prostitutem? Běžel až na tohle místo jako blázen a k čemu? Richardovi to nešlo vůbec na rozum. Jak někdo takový může prodávat své tělo? Nerozuměl tomu a užíralo ho to. Proč? Prooč?!
Proto nedokázal počkat, a s chlapcem promluvit. Nevěděl, co by mu asi tak řekl. Rychle se otočil a zamířil spěšnou chůzí z toho místa. Doufal, že to jeho rozbouřenou zlost a podivné ukřivdění uklidní. Slyšel za sebou nějaké hlasy, nadávky, ale nevnímal je, byly mu ukradené.
Stále mu v hlavě ale hrál ten přívětivý úsměv a jeho jméno. Remi…
Zastavil se až na konci uličky, odkud už viděl na své auto. Musel nad sebou zavrtět hlavou. Proč utíkal? Proč za tím chlapcem šel? Co chtěl? Co očekával? Desítky otázek však přerušila příjemná vůně a Richard jako by naprosto přesně věděl, od koho pochází. Jeho tělo ztuhlo a pomalu natočil svou hlavu do uličky. Střetl se s pohledem dvou šedých očí a s nesmělým úsměvem. Chvíli jen na sebe hleděli. Richard netušil, proč šel ten hoch za ním, ale neměl sílu dál utíkat. Bylo to krajně trapné.
„Ehm…ahoj?“
Kdy naposledy mu někdo tykal? Někdo, koho neznal? Ne, nikdo mu jen tak netykal. Vzbuzoval v lidech jistý strach a odměřenost, proto mu i kolegové v práci po pěti letec h ve firmě vykali. Takto na lidi působil a byl s tím naprosto spokojen. Proč to ale nezabíralo na toho chlapce?
Richard uvažoval, co se na takový pozdrav odpovídá, jakým tónem, jako by se právě ocitl na jiné planetě a musel zdvořile pozdravit nový nalezený druh Marťanů. Nenašel však na prosté „ahoj“ adekvátní odpověď, proto dál mlčel a prohlížel si mladíka z blízka. Musel uznat, že byl překrásný. Jako anděl, který se snesl na zem mezi lidi. Ano, přirovnával ho k takovému svatému tvorovi, které znal jen z fresek a knih. Když si uvědomil své myšlenkové pochody, měl chuť se profackovat. Cítil se opilý v přítomnosti onoho podivného mladíka.
„Asi… to neděláte moc často, co? To nevadí… nemusíme…“
Remi, který byl vždy velký mluvka, a vtipálek se najednou rozkoktal. Ten muž, jeho pohled…bylo na něm něco děsivého. Cítil k muži velký respekt, i když nevěděl proč. Nikdy k žádnému z klientů toto necítil. Byli to prostě chlápci, co si ho chtěli někam strčit, nic víc. Ale Remi nedokázal popsat, proč je tenhle podivný muž, který si ho vyžádal, jiný. Chvíli tedy mlčel a snažil se udržet svůj nervózní úsměv. Bylo to na hlavu. Nikdy nebyl z klientů nervózní. Když si ale muže dostatečně prohlédl, jeho tvář se víc rozzářila. Neviděl ho nyní poprvé. Ten muž z auta. No jistě.
Remi si ho dnes všiml. To drahé auto, tak divně zaparkované u benzínky. Taková auta tu vídali málokdy, v téhle čtvrti. A muž za volantem, který vypadal, že každou chvíli vyjede plnou rychlostí do dálničního mantinelu. Jejich oči se nesetkaly, ale Remi muže chvíli pozoroval. Jeho ztrápený výraz. Muž ho nejspíš viděl také. Možná…proto za ním šel? Možná, že prostě netušil, že je prostitut? Nyní už trochu chápal chování toho zvláštního muže.
Jeho snahu o další navázání hovoru však přerušilo několik kapek deště. Oba dva se zahleděli na nebe, než přišla další prudká přeháňka a velké studené kapky je chtěly skoro ubít až do prachu ulice. Během prvních dvou minut byli promočení na kost.
Remi se jen rozesmál. Hlasitě a zvonivě. Přišlo mu to v té situaci nesmírně vtipné. A i když nestihl ještě ani uschnout z předchozí přeháňky a pod oblečení mu zalézala zima, nemohl jinak než se smát.
Richard byl překvapen mladíkovým smíchem. Zamrkal a otočil se na něj víc. I on se nechal nakazit a jeho koutky zacukaly do malého úsměvu. Proč se usmíval, by říct nedokázal. Byl to jen mžik, nápad, co mu probleskl rychlostí blesku hlavou, byť byl sebehloupější.
„Auto…mám tam auto…“
Byla to snaha o to, aby se mohli alespoň schovat. Pozvat mladíka do svého výsostného území, v malém těsném prostoru, to bylo pro Richarda dříve naprosto nemyslitelné. Nikdy by nedovolil nikomu jinému, aby s ním seděl, či vůbec jel autem. Hned se ale rozběhl ke svému mercedesu.
Remiho to také překvapilo. Ale nebyl z těch, co by takovou nabídku odmítli. Možná ten zvláštní muž zapne i topení a chvíli si užije tepla, než ta přeháňka přejde. Teď už věděl dobře, že muž po něm nebude chtít žádný sex. Přeci jen už dokázal chlapy odhadnout. A tenhle…byl podivný. Remi netušil, o co stojí, ale tělesné hrátky to nejspíš nebyly. Neměl tedy strach, s cizím mužem nastoupit do auta. I když ho Aiden často kvůli takovému jednání varoval. Nechtěl, aby Remi riskoval, samotnému se to stalo osudným. Mladík rychle zaklepal hlavou, aby z vlasů vyklepal přebytečnou vodu a také myšlenky na svého přítele. Hned se rozběhl za Richardem k jeho autu. Tak nějak k němu měl důvěru. A kdyby se z něj vyklubal nějaký úchyl, měl v kapse kalhot vystřelovací nůž, kterým by se snad dokázal ubránit.
Žádné komentáře:
Okomentovat