18

Královna Euriphis zatím čekala na příjezd prince na nádvoří v doprovodu svých služebných a jednoho z věrných rádců, který ji následoval kamkoliv, jako poslušný pes.
Královna doufala, že ji její plán vyšel. Chtěla prince dostat ze spárů toho čaroděje. Sama tušila že králova smrt nebyla způsobena nemocí a právem za to obviňovala Siriona. Proto princi také předala ten dopis po zesnulém králi. Byl to dobrý tah. Euriphis se nikdy neskrývala se svými antipatiemi proti mladému dědici trůnu, ale věděla že musí jednat opatrně. Ten čaroděj měl oči všude a podezříval ji z intrik. Ano královna by se nejraději zbavila jich obou, aby mohla Askádii vládnout sama. Nikdy nebyla hrabivá, chtěla moc jen proto, aby toto království zničila. Nenáviděla Askádii...stále v ní dřímala stará zášť a bolestivá láska. Také zrada, když ji otec poslal do Askadie jako válečnou kořist a ona se musela provdat za krále. Kdyby neochořel tak rychle, pravděpodobně by povolala nějakého léčitele, aby krále otrávil. Jak vidno Dunas ji ušetřil práci. Jenže to že povolal toho čaroděje bylo přespříliš. Jako kdyby se ji mstil i po smrti.
Na nádvoří se ozval dusot koňských podkov a princ se sem přímo vřítil společně s čarodějem. To byla podívaná...

Oba dva měli koně zpěněné a sotva sami popadali dech. Deris se ale při tom všem stihl ještě radostně smát. Bylo to poprvé od otcovi smrti. To co ale bylo zarážející a do očí bijící že se usmíval i Sirion.
"Vyhrál jsem Sirione, vyhrál...porazil jsem tě...konečně".
"Máte jen rychlejšího koně princi, nic víc".
Ano v tomhle jejich malém závodu opravdu Deris zvítězil a projel hradní bránou jako první.
"Rychlejšího koně? Lháři. Jsem prostě lepší jezdec tak to uznej".
"To nikdy...".
Oba dva se svezli ze hřbetů unavených zvířat a jejich dobrá nálada neutichala.
"Musíme si to někdy zopakovat". Princ se ale po téhle větě zarazil a kousnul se do rtů, protože si sám nebyl jistý co všechno si z dnešního dne chce zopakovat.
"Jistě, velmi rád".
I Sirion postřehl tenhle princův tón tak mu schválně podle toho odpověděl. Princ k němu střelil pohledem a odhadoval na co s událostí vlastně čaroděj myslí. Když tu si všiml jak prudce ze Sirionova krásného obličeje zmizel ten kouzelný úsměv jako mávnutím proutku. Nikdy dřív ho Deris neviděl se takhle smát. Bylo to poprvé co se přestal tak dokonale ovládat. Celý dnešní den byl příliš náročný...
Princ se ohlédl co způsobilo mračno na čarodějovi tváři a na nádvoří si všiml své macechy. Už chápal. Jeho úsměv mu také povadl, ale rozhodl se ho ještě chvilku udržet.
"Královno omlouvám se vám za náš hlučný příjezd, snad jsme vás nevyrušili od vašich výšivek"?

Sirion strnul, protože jasně poznal v princově hlase ironii, která se mu vůbec k tak sladkému stvoření nelíbila. Ale zdálo se že i královna byla zaskočena.
Právě se ji zdálo že slyšela starého krále...jeho syn mu je čím dál tím podobnější, to mi ještě scházelo.
Prudce se tedy otočila až ji zavlála její vlečka šatů a zmizela v útrobách hradu. Deris se jen uštěpačně pousmál. Sirion pokynul pacholkům, aby se postarali o koně a rozhodl se že zábavy bylo už dost.
"To nebylo moc milé, chovat se takto ke královně. Potřebujete lekci etikety a slušného chování".
Princ skoro vyprsknul smíchy.... "To snad žertuješ Sirione. Moc dobře víš že matka by mě nejradši nechala sežrat svými chrty a o tobě ani nemluvě".
To trochu čaroděje urazilo, proto se dál tvářil jako ledovec. Deris však dnes cítil nepopsatelnou sílu postavit se celému světu. Nevěděl z čeho pramení, nerozuměl tomu. Proto k Sirionovi pokročil a zářivě se usmál, přičemž mu z vlasů vytáhl malou větvičku borovice... "Víš když se usmíváš sluší ti to víc". S tím se na něj zahleděl a i s výskáním odběhl do hradu.
Sirion ještě dlouho zůstal stát na nádvoří a nechápal co se to děje.