22

Na nádvoří už se srocovali šlechtici i jejich lovecké družiny. Jejich koně nervózně přešlapávali, lovečtí psy hlasitě štěkaly, náhončí pobíhali sem a tam. Všichni byly připraveni a čekali jen na svého prince, který jak bylo zvykem lov povede. Počasí přálo dobrému lovu.
princ Deris se zjevil na nádvoří s malým zpožděním, ale jelikož byl princ nemusel se nikomu omlouvat. Stejně říct že zaspal vysmáli by se mu všichni tihle nadutí pánové z rady. Jeho kůň už byl připraven, ale když Deris zjistil že tu nejsou všichni zamračil se a otázal se Arslena kde se zapomněl stříbrný čaroděj. Voják však jen pozvedl ramena v tázavém gestu, což prince rozčílilo. Takže já tady jak hlupák chystám hon, abych ho zase viděl a mohl si s ním promluvit a on se ani neukáže? To je do nebe volající nezdvořilost.

Jeden ze šlechticů přijel až k princi a pozdravil ho. "Už jsme všichni vaše veličenstvo, je na čase vyrazit než se snese mlha".
"Ne nejsme". Deris vypadal jako umíněné dítě, kterému někdo ukradl hračku a ono se teď vzteká. Ale nakonec souhlasil a cestou z nádvoří sliboval tomu hloupému čarodějovi něco strašného. Věděl že bez něj si ten hon neužije a spíš ho protrpí.
Ale když vyjeli z městské brány u lesa se zjevil stříbrný přízrak. Ano Deris by ho poznal kdekoliv. Byl to Sirion. Jasně si povšiml že z čarodějovi přítomnosti nejsou šlechticové příliš nadšení, což vyvolalo na jeho tváři úsměv.
Sirion zaujal své čestné místo po princově pravici, ale ani se na něj nepodíval. Arslen který jel po princově levici to komentoval jen zvednutým bočím.
"Jdeš pozdě,jako vždy. Měl by jsi se naučit být dochvilný čaroději. Její výsost", s tím ukázal prstem hrdě na sebe, "na tebe nebude čekat věčně. Rozuměl jsi"?
"Ano vaše výsosti".
Až teď se jejich oči setkaly. I když chtěl zůstat Deris chladný nedokázal odolat tomu vzdorovitému pohledu. Ano dnes jsou úplně jiné než tehdy v jeho komnatě. Nerozuměl tomu. Tohle je ten Sirion, kterého znám. Princ se začal usmívat, když zaslechli všichni lesní roh, znamení že náhončí objevili kořist. Šlechtici zmizeli v lese a vypustili své psy. Princ však svého koně schválně zadržel a les si objel. I na Sirionově tváři se objevil úsměv, protože poznal o co se princ snaží. Nebylo to zrovna moc fér, počkat si až šlechtici v lese vyplaší všechnu zvěř a naženou ji přímo před prince. Ale Deris se nechtěl namáhat s honěním nějaké lišky či zajíce. Stačilo mu nahánět Siriona a byl vyčerpaný. Ale jakmile vjeli do lesa začal být Sirion podivně nervózní. Jasně dal najevo Arslenovi že cítí nebezpečí a ten se tak mohl připravit na možné napadení. Ale i princ si všiml jejich posunků a pohledů.

"Něco se děje"?
"Nic princi, jen mlha přišla rychleji než jsme čekali". Deris jen zakýval hlavou když se před ním objevil zajíc, hned namířil kuší a trefil přesně. Ano střílení z kuše šlo princi vždy dobře, kdyby tak byl takhle schopný i s mečem. Arslen sesedl a jeho kořist mu ukázal. Princ se jen potěšeně usmál, když se jeho kůň začal nervózně točit dokola. Princ se ho snažil zklidnit když uviděl mezi stromy obrovského jelena se sošným parožím. Na nic nečekal a hned vyrazil za ním, dřív než ho Sirion mohl zadržet. Jelen se vzdaloval čím dál rychleji a vedl prince stále hlouběji do lesa. Jeho paroží podivně zářilo.
Sirion se rychle vydal za ním, protože už od vjezdu do lesa cítil podivnou magii, která tady neměla co dělat. A ten jelen byl velmi podivný. Hned pochopil že to byla past na nalákání prince do záhuby. Navíc ta mlha...něco se mu na ní nezdálo. Tak rychle padla až k zemi a navíc byla tolik neprostupná. Až to Sirionovi došlo. Použil jedno ze svých kouzel a viděl jak se mlha zatřpytila. Ne tohle není jen tak obyčejná mlha, tohle je kouzlo. Rychle si razil cestu za princem, aby ho zastavil dřív než bude pozdě, ale brzy se mu ztratil z dohledu. Je opravdu dobrý jezdec, to musel uznat. Snažil se tohle podivné kouzlo rozehnat, ale bezvýsledně.
Princ zatím v honbě za tím krásný jelenem, jehož paroží by se krásně vyjímalo v jeho loveckých trofejích, nedbal na nebezpečí. Vůbec si neuvědomil že se dostal tak daleko od celé lovecké skupiny a že les začíná být čím dál temnější, až se ocitl na menší mýtině, kde už na něj čekal jeho jelen bez strachu na něj poulil očka. To prince celkem vyděsilo, vždyť lesní zvěř je plachá. Ale pak si uvědomil že jelenovy svítí paroží jako nejjasnější zlato. Nerozuměl tomu, do doby než se z poza stromů nevynořila banda mužů, všichni černě odění a po zuby ozbrojení a také podivný muž v hnědé kápi, který přišel až těsně k jelenovi a začal ho hladit. Šeptal mu přitom do ucha nějaké zaříkávadlo a jelen se jako mávnutím kouzelného proutku přeměnil v jestřába, který usedl svému pánovi na ruku. Až teď si Deris uvědomil že honba za jelenem byla past, aby ho odvedli sem. Ozbrojení muži se začali přibližovat a princův kůň začal kolem sebe nervózně kopat a hrabat kopytem do spadaného listí.