48

Derisovi chvíli trvalo než se dokázal postavit na vlastní nohy. Ale odmítl uposlechnou rady léčitelů a vydal se k troskám hradu, aby tu spoušť viděl na vlastní oči. Celé východní křídlo bylo pryč. Uchráněna byla jen část západního a také kuchyň a pokoje služebnictva. Král nevěřil svým očím. Procházel se kolem a snažil se organizovat odklízecí práce. Nevěděl co teď bude dál, co bude dělat? A kde je Sirion?
Přeci jen povolal Arslena a nařídil mu s pár muži prohledat okolí. Doufal že jeho čaroděj je naživu, možná někde zraněný leží v křoví. Nechtěl si připouštět že by o Siriona přišel. Odmítal i sundat jeho plášť, do kterého ho Sirion asi musel zabalit, aby ho ochránil. Snažil se vybavit poslední okamžiky v trůním sále.

Ten misionář, zaútočil na mne, chtěl mě zabít, Sirion mě zachránil, byl zraněný a pak? Jen to podivné světlo, ten strašlivý záblesk temnoty. Pak už neviděl nic. Ani tělo toho Nardima nenašli. Král tomu vůbec nerozuměl. Rozhodl se svolat všechny šlechtice, kteří mu byly věrní. Tohle byla situace, ve které si sám nevěděl rady.
Bohužel se pomoci nedočkal. Šlechticové se dokázali hádat jen mezi sebou o vyzbrojení armády o jejím zaplacení. Ale Deris věděl, že armáda je proti černé magii bezmocná. Otec přišel ve válce tří čarodějů o většinu vojska. A to stál proti jednomu mocnému čaroději.
Schůze skončila fiaskem, ale naštěstí je Deris přeci jen přesvědčil, aby byl postaven na stejném místě hrad nový.
I Arslen se vrátil s nepořízenou. Siriona se nepovedlo najít ani živého, ani mrtvého. Deris už nemohl. Ta nejistota...rozvzlykal se a sesunul se ke své posteli, kde si objal kolena. Můžu za to já, kdybych proti Josedovi nevystoupil takto přímo, nemuselo by se to stát. Sirion by tu byl se mnou. Tyhle pochybnosti ho sžíraly zaživa.
"Vrátí se vaše výsosti".
"Jak...jak to můžeš vědět Arslene"?
"Nenechá se jen tak zabít".

Byla to útěcha. Slabá, ale při tom tu byla naděje. Arslen se vrátil k hledání čaroděje, zatímco král se snažil udržet svůj lid v bezpečí. Po dvou dnech se Arslen přihnal přeci jen s dobrými zprávami. Vtrhnul do pokoje mladého krále, aniž by byl ohlášen. Deris zrovna usnul nad stolem plných pergamenů. Ale Arslenův příchod ho probudil a tak jen rozespale zamžoural.
"Vaše výsosti, našli jsme ho". Položil před Derise obrovský ledový krystal, který v tomto ročním období zimy nebyl ani tak výjimečný, kdyby ovšem nebyl stříbrný. Mladý král hned věděl komu tenhle krystal patří a hned nechal osedlat koně.
Rozjeli se ke skále, které se říkalo ďáblova. Arslen měl pravdu. Našli mnohem více stříbrných krystalů, ale čaroděj jako by byl pryč. I tak si mohl Deris oddychnout.
"Dnes v noci bude úplněk".
"Ano vaše výsosti".
Teď už král věděl že je Sirion naživu. Vrátí se, vím to.

Deris se vrátil zpět do města. Budu čekat Sirione, klidně i do konce života. Schválně nechal mladý král otevřít všechny brány ve městě. I když se to Arslenovi vůbec nelíbilo. Bál se o Derisovu bezpečnost, ale splnil jeho rozkaz. Deris dokonce nechal vyvěsit i prapory, jako by vítal nějakou delegaci. To všechno jen aby...aby, nevěděl proč to vůbec dělá. Ale za úplňku se prý dějí i zázraky.

Sirion se zahleděl na dnešní měsíc, který svítil jasným světlem. Noc byla tolik mrazivá, ale to přesně mu vyhovovalo. Načerpával svou sílu z chladu a mrazu. Dokončil to co musel a přežil. Ukázal tomu démonovi že se nenechá ovládat. Tohle byla jeho pomsta, za to všechno co se stalo. Teď už může v klidu zemřít...
Stříbrný čaroděj upadl do hlubokého sněhu. Zemřít...nemohu. Přemlouval své zraněné tělo, aby se dokázalo postavit. Ještě ne. Musím se vrátit a říct mu...říct mu že...ho miluju.
Ale jeho víčka se klížila a pomalu usínal. Věděl to, tam někde uvnitř tušil že umírá. Ale láska ho držela stále při vědomí. Nevyřčená láska. Nestihl mu to říct, tolik si ho přál ještě naposledy políbit.
Jeho tělo sláblo. Nedokázal už čerpat více síly byť se snažil. V ten poslední okamžik ho uviděl. Seděl na kameni kousek před ním a natáčel si laškovně pramen rudých vlasů na prst. Jeho pohled byl ostrý a výsměšný. Díval se na něj a usmíval se.
To není možné, už blouzním. Ty jsi mrtvý, zabil jsem tě...Nemůžeš...
"To se tu hodláš jen povalovat Sirione? Jaké to zklamání. Myslel jsem že zvládneš víc".
Smál se. Vysmíval se stříbrnému čaroději.
"Vstaň hlupáku, nachladneš". Další salva smíchu následovala. Proč mě na pokraji smrti přišel navštívit zrovna on? To je kruté, ne to je víc než kruté. Že by poslední Josedorův výsměch?
Nech mě aspoň v klidu umřít.
"Ale to nemůžu Sirione. Už jednou jsem se díval jak umíráš. Doufám, že teď už chápeš proč to všechno bylo třeba. Byl jsi jediný kdo to mohl dokázat. Kdo ho dokázal poslat do pekla, tam kam Josedor patří. Zaplatil jsem za to svým životem, ale bylo to tak správné".
I když tomu Sirion příliš nerozuměl, věděl že má ta noční můra pravdu. Musel vstát.
"Toužíš snad po tom abych ti pomohl"?
Z toho zvráceného smíchu mu bylo na zvracení, ale přeci jen se zvednul. Musím uznat že moje fantasie si opravdu umí vybrat skvělého pomocníka. "Zmlkni Ethane, nebo tě zabiju...tedy vlastně ty už mrtvý jsi".
"Vidíš že jsi to dokázal, já ti vždy věřil. No nic...musím jít, je tu na mě nějaká zima".
"Jdeš uspokojovat Josedora v té jámě do které jsem ho strčil"?
"Jsi ironický, takže už jsi v pořádku. Víc mou pomoc nepotřebuješ. Navíc a proč ne, s démonem jsem to ještě nedělal".
Smích se nesl mezi stromy až se Sirionovy postava ohnivého čaroděje ztratila. Prostě jen tak vymizela. Věděl že má halucinace, ale stejně ho nějak těšilo znovu ho vidět. Začnu asi Josedora litovat.
Děkuju...