49

Svítání se blížilo mílovými kroky. Měsíc pomalu blednul a zapadal. Světlo na obzoru se odráželo od sněhové pokrývky a třpytilo se jako střípky stříbra.
Byl to krásný pohled, ze kterého se ale chlapec zabalený v šedém plášti a sedící u okna svého dočasného pokoje nedokázal radovat. Bedlivě sledoval bránu, která vedla do města. Celou noc z ní nespustil oči. Neodvážil se usnout, jen aby ho viděl tou branou přicházet. Vždy když zahlédl nějakého poutníka v šedém plášti zpozorněl. Ale věděl že Sirionův plášť teď svírají jeho ruce. Teď když ho oslepovalo raní svítání si dovolil na chvilku si odpočinout a zavřít oči.
V tu chvíli se u hlavní brány rozezněl zvon. Hlasitě volal že ten, kdož byl očekáván dorazil zpět...zpět domů.

Král okamžitě vyskočil ze židle a i když byl celý polámaný, vyběhl jako o závod ven. Cestou málem porazil dokonce mistra Cofala, který po něm něco volal. Co však už odnesl vítr. Deris zamířil tou nejkratší cestou k městské bráně. V dálce viděl hnědý plášť jeho strážce Arslena. A pak...pak se svět najednou zastavil. Ty šedé oči ho přimrazily na místě, dřív než stačil doběhnout. Byla v nich obrovská bolest, ale také něco co by se dalo nazvat vítězstvím.
Arslen musel stříbrného čaroděje podpírat plnou vahou, protože sám nedokázal už více stát. Povedlo se mu odplížit až k bráně, ale dál ho jeho nohy odmítly nést.

Derisovy vytryskly z očí slzy a jako splašený se přihnal k Sirionovi, div jej neporazil. Čarodějova náruč ho přivítala s láskou a něhou. Deris dál plakal a Sirion se o něj opíral unaven vším tím bojem. Vše bylo u konce.
Deris ucítil jak se mu Sirion přitiskl ke tváři. Tolik studil, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Hlavně že byl s ním, živý.
"Neplakej, hlupáčku. Králové přeci nepláčou vzpomínáš".
Jeho hlas zněl tiše a unaveně. Ale přeci jen to byl jeho Sirion. Ale bohužel jeho rada se minula účinkem, protože se Deris rozplakal ještě víc a začal ho drtit v sevření svých drobných paží.
Arslen je chvíli pozoroval a až teď si chudák uvědomil plně jaký vztah je mezi čarodějem a jeho králem, takže na ně dva zíral bez dechu a nevzmohl se k žádnému činu. Nakonec přeci jen zaznamenal Sirionův prosebný pohled a tak musel krále brzdit.
"Vaše výsosti, prosím...čaroděj je zraněný, potřebuje léčitele a odpočinek".
Deris si to také uvědomoval, ale nedokázal se ho pustit. Až když mu Arslen trochu hrubě sevřel rameno Siriona propustil. Ovinul si čarodějovu paži kolem svých ramen a spolu s Arslenem mu pomáhal v chůzi. Přikázal, aby byl Sirion umístěn v pokoji pro krále i když se nejen Arslen, ale i sloužící podivně po sobě dívali. Nakonec ho přeci jen dosmýkali do Derisovi postele a strážce zmizel hledat léčitele.
"Věděl jsem že se mi vrátíš".
Sirion se jen na chlapce usmál. Vždy by se k němu vrátil. Stáhnul si Derise na hruď i když ho to bolelo. Král trochu překvapeně vypísknul, ale nijak se nebránil.
"Chtěl jsem ti říct...já...".
"Pšt...nesmíš mluvit ale odpočívat, nemysli si že mi umřeš čaroději".
"Ale já musím ti říct...".
Deris se však pousmál. Čaroděj byl natolik průhledný, že nemusel nic říkat. Král mu to četl v očích. Proto se jen sklonil k jemnému polibku a otřel se Sirionovi o tvář, aby mu dokázal, že ví co mu chce čaroděj říct. Přeci jen je vyrušil léčitel, který právě vstoupil do místnosti. Deris se tedy od Siriona odpoutal a zamířil ke dveřím.
"S tím umíráním to myslím naprosto vážně. Jako tvůj král ti přikazuji neumřít. Čeká tě spousta práce, zničil jsi mi totiž hrad".
Deris se prudce odvrátil, aby se znovu nerozplakal a raději vyběhl z místnosti.
Sirion se tomu jen okouzleně rozesmál.
"Vaše přání je mi rozkazem vaše výsosti...".
Deris s blaženým pocitem vyběhl ven. Sněžilo. Obrovské vločky se snášely na zem a mladičký král jim nastavoval tvář, aby rozehnaly jeho slzy. Slzy radosti nebo dojetí?
Slzy štěstí? Bylo to vůbec důležité? Sirion se vrátil. Určitě bude zase v pořádku a pak už navždy budeme spolu.
Hřálo ho u srdce a žaludek mu dělal kotrmelce, dech se mu úžil a chtělo se mu létat. Tak takhle vypadá láska?