Kapitola 01

Jak to vlastně začalo? No celkem komicky. Ale nejdřív se představím. Jsem Edvin Volkonov, pátý potomek slavného hraběte a obrovského boháče. Narodil jsem se v Petrohradu v Rusku, památného kulatého roku 1960 v zimě. Ale i když mí předkové byli velmi významní pro císařské Rusko a oplývali bohatstvím,
všechny své peníze a statky prohýřili. Ať už v hazardu, válkách či je utopili v krásných ženách. Narodil jsem se do chudé rodiny. Matka byla švadlena a otec jsem nikdy nepoznal. Prý to byl voják, ale kdo ví. Nikdy jsem se o to nestaral. Měl jsem štěstí a strýček Boris mi zaplatil školu, tehdejší známé gymnázium. Ale po uplynutí 18 let mi pan Sovětský svaz poslal pozvánku do války...neboli jsem byl nucen jako tisícovky mladých kluků narukovat. Matka už tenkrát byla velmi nemocná. A plat vojáka nebyl tak špatný, na léky a nějaké jídlo to stačilo. A tak jsem narukoval. Soudruzi milí mě poslali hned k námořnictvu, strýček Boris se činil, aby mě tam protlačil, ale jelikož znal jakéhosi generála a jeho ženu, tak jsem měl štěstí a skončil na dopravní lodi. Tak se tomu tenkrát po válce říkalo. Ale prakticky to bylo špionážní plavidlo, které se plavilo někdy i v zakázaných vodách a převáželo...no co se dalo. Jo měl jsem štěstí, uměl jsem skvěle anglicky, skoro bez přízvuku, takže jsem věčně dřepěl u vysílačky. Ale bavilo mě to. Měl jsem si odsloužit dva roky a pak jsem měl šanci dostat se domů.
Co jsem nečekal...že ty dva roky ani neodsloužím a málem umřu.

Už to bylo rok a půl, když jsme kotvili u jednoho menšího ostrůvku u Kuby, našeho spřáteleného bratra. Kuba mi lezla krkem, bylo tam horko, hnusné pití, ale za to krásné snědé kočičky...Vzpomínám si jak jsem slyšel kapitána, měli jsme tam vyzvednout jakýsi náklad a rychle se vrátit do Ruska. Nevím proč námořníci byli z nákladu nervózní, tenkrát jsme nakládali při velké bouřce. Jeden náklad se utrhl a po mokré palubě se roztříštila bedna, která náklad držela. Vzpomínám si jak se všichni kdo tenkrát nakládali pokřižovali. Bylo to divné, tísnivá atmosféra se ještě zahustila. Viděl jsem to z můstku. Ten náklad byla...rakev.

Vypadala velmi robustně, vykládaná zlatem...až oči přecházely. Nikdo tenkrát netušil co to vlastně vezeme. Bylo jich pět...pět beden, pět rakví. Ale ani hodně bohatí lidé, či vojenští důstojníci si takovou slávu dovolit nemohli. Cesta však byla dlouhá zpět do naší vlasti. Pro mnoho námořníku také poslední.
Všiml jsem si toho až po třetím dnu plavby...někteří námořníci nepřišli do služby. Lodí se šířili divné historky o prokletí. A kapitán tyto historky námořníků topil ve vodce, která byla rozdána jako prémie k platu, což nikdy dřív neudělal. Čtvrtý den bylo hned od rána pozdvižení, v podpalubí se našli dvě těla námořníků. Oficiální zpráva zněla, že se upily k smrti. Viděl jsem ty mrtvé těla...a i já jsem začínal mít strach...takhle nevypadá nikdo kdo se upije. Naprosto bílé tváře, vyděšený pohled v očích...
Ale další dny ubývali další námořníci. Nikdo už nechtěl hlídkovat v podpalubí, prý tam někdo zahlédl jakési zvíře...ale my zvířata nepřeváželi. Když počet mrtvých stoupl na sedm, posádka se začala bouřit. Všichni se proti protestu kapitána ozbrojili. A tu noc...tu děsivou noc jsem z podpalubí slyšel výkřiky a střelbu.
Další zastávka byla v Norsku. Počet mrtvých se ustálil na osmi. Noční přístav už jsem viděl na dohled. Kapitán nechal podpalubí zatavit ocelovými dveřmi, doufal že ať je tam dole cokoliv, tohle to zastaví. Ale i tak jsem ze svého stanoviště slyšel několik námořníků, rozhodli se v Norsku dezertovat, riskovat tak zastřelení za dezerci, riskovat to, že již nikdy se do Ruska nebudou moc vrátit. Vůbec jsem se jim nedivil.
Když jsme zakotvili, viděl jsem na molu tu postavu, dlouhý hnědý plášť, přes hlavu kápě, jako z dob knížek o poutnících, jen ta dřevěná hůl mu chyběla. Myslel jsem že to je muž, podle té postavy. Namířil si to přímo na naší loď. Držel jsem hlídku, mou povinností ho bylo zastavit. Na vojenském plavidle neměl co dělat civilista. Zmátlo mě že mu z kápě vykoukly dlouhé černé vlasy. Nikdy jsem neviděl muže s tak dlouhými vlasy. Odzbrojil hlídku jen pár úspornými pohyby a mě zatrnulo.
"Jestli nechceš zemřít...utíkej".
Jeho hlas zněl velmi autoritativně, ale byl tichý. Nemohl jsem loď opustit, to se rovnalo dezerci. Zamířil přímo k podpalubí, jako kdyby věděl...ale jak?
Nezabil nikoho, jen posádku uvedl do bezvědomí. Na kapitána vytáhl něco...co jsem viděl jen jednou, v jednom starém japonském, samurajském filmu. Dlouhý plochý meč...katana.
"Máte černé pasažéry".

S tím najednou oba ocelové pláty praskly a odpadly. Jen jsem vyjeveně zíral na to modré světlo...plamínek mu tančil po dlani, aniž by ho popálil...musel jsem si protřít oči. Co...kdo?
Kapitán mu říkal ať tam nechodí...sám se neodvažoval tam vstoupit. Ale já jsem byl už od mládí zvědavý a asi i hlupák, takže jsem se vplížil za tím dlouhovlasým mužem, který vzal naší loď útokem.
To čeho jsem byl svědkem mi nedávalo smysl a myslel jsem si, že jsem se asi ocitl v nějakém špatném filmu. Když se mi podařilo dostat až k nákladu, viděl jsem, že všech pět beden, které jsme nakládali u Kuby bylo roztřískaných...a rakve otevřené. Nevím proč mě to první napadlo zrovna slovo upír, takový nesmysl. Ale napadlo by vás něco jiného?
Slyšel jsem podivné zvuky a viděl...viděl toho dlouhovlasého muže jak se oháněl katanou...a ty...stvoření...vypadaly trochu jako lidé, ale přece to lidé nebyli. Jejich oči měly rudou barvu krve...jejich pohyby...vše bylo jako ve zrychleném filmu. Ukryl jsem se za bedny, ale až ke mě doletěla useknutá hlava jednoho stvoření...ty zuby, tak špičaté, pak se rozpadla na prach.
Sním, ano já sním. To ta vodka, určitě špatně pálená, z toho jsou halucinace...
Zabil čtyři stvoření celkem snadno, ani se u toho nezadýchal. Jen jeho kápě zaznamenala potrhání. Když ji stáhl a měsíc konečně osvítil podpalubí, stál tam, mezi čtyřmi doutnajícími hromádkami popela. Dlouhé černé vlasy až po pás...a oči, oči stejně rudé, jako měla ta stvoření, co právě zabil.
Ty oči se zahleděly na mě...propaloval mě pohledem. Ale já neuhnul. Byl jsem mladý, devatenáctiletý kluk, měl jsem kuráže až moc, jen jsem ho obdivně sledoval. Celý jako kdyby nebyl z tohoto světa. Přešel až ke mě a vytáhl mě za límec uniformy nad zem...a to jsem určitě vážil víc než on, na svoje mládí jsem byl pěkná vazba, zatímco on...štíhlý a pružný jako proutek.
Chvíli si mě prohlížel, až teprve potom promluvil.
"Proč
jsi neutekl"?
Neznal jsem odpověď, možná že jsem se bál...ale život mi asi nebyl tolik drahý.
Pak jsem ucítil ostrou bolest na boku, jak mě škrábl tím svým mečem, nebyla to hluboká rána, ale krvácela až moc. Pochopil jsem hned...byl jsem návnada. Nezabil mě, protože mě potřeboval. Podpalubí bylo velké a i já věděl, že ještě jedna rakev, ještě jedno stvoření chybělo. Neptal jsem se co je zač, chtěl jsem jen aby tenhle horor skončil. S tou ránou se mi šlo špatně, ale postrkoval mě rukojetí katany, nesměl jsem se zastavit.
Viděl jsem tu díru...obrovská díra v trupu lodi, která vedla až nahoru na palubu. Slyšel jsem jak ten muž zaklel, jazykem, který jsem neznal...a cítil na tváři dopadající kapky deště.
Proskočil dírou a mě vytáhl nahoru. A pak to přišlo, přiřídilo se páté stvoření, rozběsněné vůní mé krve a napadlo toho dlouhovlasého muže...byl to dobrý boj, ale já viděl, že to stvoření nemělo moc šancí na vítězství. Zahleděl jsem se do deštivé oblohy...a pak zahlédl na palubě kapitána...byl zjevně mrtvý.
Ozvalo se zasyčení, řev a pak...jen další hromádka doutnajícího popela.

Tenkrát jsem netušil, čeho jsem byl svědkem, do čeho jsem se zamotal. Tahle událost změnila celý můj život. Vzhlížel jsem k tomu muži, kapky deště na něj dopadaly, vypadal nádherně tak noblesně, strašidelně a charismaticky. Užíval si tu chvíli po boji. Ale zemřelo příliš mnoho nevinných lidí, mých kamarádů. A on si jen tak v klidu odešel, vlála za ním bílá róba orientálního typu, ani se neumazal. A já? I přes krvácející ránu jsem šel za ním. Jako můra za světlem. Opustil jsem svou loď, dezertoval a sledoval ho mezi uličkami norského přístavu.
Naše první setkání...a já věděl, že chci o něm zjistit víc. Co je zač...
Viděl jsem že pomalu svítá, i on se zahleděl na obzor, pak se rozhlédl kolem, jen samé hospůdky a putiky, pár obchodů. Pokud jsem se nepletl a on byl vážně upír...měl by se někam ukrýt, než ho spálí slunce, tedy pokud to takhle funguje.
Věděl že za ním jdu, celou cestu to věděl. Ale až teď se na mě otočil. Jeho oči už neměly rudou barvu, ale byly kaštanově hnědé, dokonce vypadaly přívětivě, i když studeně.
"Jak se jmenuješ"?
"Edvin, Edvin Volkonov".
"Volkonov"?
Jako kdyby to jméno znal, začalo svítat.
Nevím proč jsem to řekl...tenkrát, jako kdybych neuvažoval rozumně, tolik jsem byl okouzlený.
"Chci jít s tebou".
Nevěděl jsem kolik mu je let, ale vypadal tak na dvacet pět, možná sedm. Celou dobu jsem s ním mluvil Rusky, ale věděl jsem, že Rus není.
"Jít se mnou? Když půjdeš...čeká tě jen utrpení, smrt...".
"Ale i pravda".
Zasmál se tomu, nevím co na tom bylo směšného, ale zjevně ho to pobavilo. Přistoupil blíž ke mě a já si konečně mohl všimnout jeho jemných rysů obličeje, nikdy jsem takového muže neviděl. Zatlačil mi na ránu na boku a já jen bolestivě zaskučel.
"Ty víš kdo jsem...opravdu chceš jít se mnou"?
Kývl jsem, i když to znělo...nesmyslně, možná, možná je to vážně upír. Nevěděl jsem do čeho jdu, jak dlouhá a napínavá cesta mě bude čekat, ale asi to byl můj osud.
Pak už si pamatuju jen jeho rudé oči...jeho špičáky, jak se sklání u mého krku...Tu bolest, ostrou bolest, jako kdyby mě něco trhalo na kusy, to jak ze mě vyprchával život. Lidská reakce je obrana, bránil jsem se, bojoval o svůj život, myslím že jsem mu párkrát jednu ubalil, ale ani to s ním nehnulo, nepřestal. Myslel jsem, že mě zabije...ale já neumřel.

Vzbudil jsem se až po pár hodinách v zatemněném pokoji na nějakém kavalci. Rána na krku mě pálila, ale nekrvácela. Okna byla zabedněná závěsy a dovnitř neprosvítalo skoro žádné slunce. Jen jeden malý paprsek. Viděl jsem ho sedět na židly u stěny, vypadal že odpočívá, ale nespal.
Vypotácel jsem se do koupelny a podíval se do zrcadla...po ráně nebylo ani stopy, ale na krku jsem měl, něco podivného, něco jako tetování, kterému jsem nerozuměl, bylo vypáleno do kůže.
"Co...co to je? Já žiju? Jsem...jsem ještě člověk"?
"Ano jsi...to je značka, bude tě chránit. Značka Zasvěceného".
Nerozuměl jsem tomu ale když jsem si všiml, jak si hraje a zkouší jak dlouho vydrží rukou na paprsku slunce než se popálí...jeho popáleniny se však v mžiku chvíle zase zahojily a nezůstala po nich ani stopa.
"Zasvěceného"?
"Sluhy".

A tak jsem se z mladého námořníka, se slibnou kariérou stal Zasvěceným. Sluhou mocného upíra, který měl poslání. Roky ubíhaly, procestoval jsem s ním tolik krajů a zemí, viděl jsem tolik špatností, potkal jsem lykany...tento osud byl jako špatnou fantasy pohádkou. Po několika letech jsem se přestal divit, ať jsem viděl co viděl. Ale nikdy jsem nelitoval toho, že mu sloužím. Stali se z nás přátelé. Nikdy mi nijak neublížil, vždy se perfektně ovládal. Jen dvakrát se stalo, že jsem mu dal za těch dvacet let napít své krve...když byl zraněný a jednou, když jsme putovali po neobydlené krajině a došly nám zásoby krve.
On mi ukázal jaký je tento svět doopravdy, jaké tajemství se skrývá v temnotách. Někdy jsem s jeho kroky nesouhlasil, ale většinou jsem fungoval jako osobní řidič, najímal jsem pokoje přes den...obstarával jsem mu jídlo, získával informace, prostě dokonalá upíří hospodyňka. Za to jsem dostal peníze, tolik, že se mi ani nesnilo. Jeho peníze nijak nezajímaly i když si je za své služby většinou účtoval. A dostával jsem ochranu, proti ostatním upírům a lykanům, díky tetování na krku, díky značce Zasvěceného se mě nesměl dotknout nikdo jiný, jinak by měl co dělat s mým pánem...a nikdo nebyl tak hloupý, aby ho rozčílil. Každá značka, každé tetování Zasvěceného byl jako podpis, podpis jeho majitele.
Dvacet let jsem kráčel po jeho boku a učil se nové věci, učil se chápat soužití tří ras. On byl soudcem i katem, on byl smrt sama, on hlídal zákon Trojí krve .
Jmenoval se Darius, Darius Drake.