Kapitola 03

"Jsou tam vstupenky a nějaké peníze a hlavně "D", snaž se z toho neudělat druhej Dublin. Nebo nám RTK strhne z odměny zase i úklid".
Netvářil se, že by mě nějak poslouchal, jen si leštil svou katanu. Ten jeho úsměv mě děsil. Vždycky když byl v tak dobré náladě znamenalo to, že zemře mnoho lidí. Jak to budu vysvětlovat RTK už ho nezajímalo. Rád si hrál s ohněm a rád štval jejich šéfa. Ale i on sám mnohdy balancoval na hraně.
RTK byla tajná organizace, spadající pod velení Rady. Byla vytvořena asi před 200 lety. Něco jako u nás v Rusku KGB, jen s tím rozdílem, že RTK měla na starost tři rasy. Jejich práce spočívala v najímání Hlídačů, vyplácení jim odměn, shromažďování informací, vedení černé listiny hříšníků. Vyšetřovní, úklid po práci hlídačů a také především utajováním, že nějací upíři či lykané existují. Dělali svou práci dobře, měli velké pravomoce ať už nad policejními složkami všech zemí, tak nad jejich domácími tajnými organizacemi. RTK měla pobočku v každé zemi, v každé větší oblasti a jejich agenti se potulovali po světě a dohlíželi na pořádek.
Všichni čistokrevní upíři byli zaznamenaní, všechny velké skupiny taktéž. Všechny lykanské smečky...vše bylo hlídáno, aby se udržel křehký mír a rasy se vzájemně nenapadly či neštvaly proti sobě.

Samozřejmě existovaly i tresty pro hříšníky, kteří se prohřešili proti zákonu. Policie s nimi nemohla nic dělat, to bylo nad jejich síly. Proto tu byli lidé z RTK. Někdy byl hříšník jen upozorněn, jindy při větším prohřešku separován od své smečky či zadržen v internačním zařízení. Pokud však prohřešky byly opakované, či závažné byl po uvážení na něj vypsán rozsudek smrti.
Před pěti lety v Dublinu jsme stopovali malou smečku lykanů, kteří ochutnali lidské maso a natolik jim zachutnalo, že začali lidi lovit nejen pro jídlo, ale také pro zábavu. Už několik let panoval klid. Většina lykanské populace si zvykla na zvířecí krmivo...prostě zvěřinu, nebo hovězí, někdy i vepřové. Ale byli tu stále tací, kteří to odmítali. Pak stačila jen jiskra, jedno ochutnání a byla z toho závislost. A následně už nemohli přestat v zabíjení.
Stopovali jsme je dlouho přes půl Irska. Ale povedlo se nám je najít v jednom malém baru v centru Dublinu. A Darius je nešetřil. Rozsudek smrti zněl jasně. Tenkrát jsem ty jatka viděl z dáli, ale stačilo mi. Vybil všechno lykanské co mu přišlo do cesty. A dalo mi velkou práci ho zastavit. Bar byl ale totálně zdevastovaný, respektive celý dům. Tenkrát nám to RTK zaúčtovala a s pěkně kulaté odměny za tři lykanské hlavy nám zbylo jen pár drobných.

Doufal jsem, že to tentokrát dopadne dobře, tentokrát jsme měli spadeno na skupinku upírů, která napadla jeden dům královské vlkodlačí smečky Enisei. Nic těžkého, najít, zlikvidovat a odejít. Ale Darius měl zrovna nějakou rozmařilou náladu, takže jsem se děsil toho kolik bloků zase srovná se zemí.
"Svítá v 5:20, ale mám připravené auto, kdyby to trvalo déle. A "D", v té oblasti bydlí lidé jasné? Neviní lidé".
Mávl rukou a vydal se ke dveřím, už táhlo na půlnoc.
"Nikdo není nevinný".
Jestli ho bavilo zabíjet? Myslím že ano, i když se u toho někdy tvářil dost znuděně. Ale vemte si, když člověk žije tolik staletí, už je těžké najít něco co vás nějak pobaví či zaujme. Kolik bylo právě Dariusovi jsem se mohl jen dohadovat. Ale řekl bych, že už byl pěkná vykopávka. Typoval jsem tak tři sta let, možná skoro čtyři sta let, podle útržků konverzace, který jsem kdysi zaslechl s jiným upírem. Což ho řadilo do skupiny nejstarších, pravděpodobně. O upírech jsem věděl jen to, že jejich životnost je omezená. Ze začátku mě to překvapilo, byl jsem přesvědčen, že jsou nesmrtelní a žijí věčně dokud je někdo nesejme. Ale Darius se mi jen vysmál. Říkal mi, že upíři neumí vytvářet červené krvinky, proto jsou závislý na lidské krvi. Pokud upír nejí, umře. U každého to pak fungovalo jinak, někdo vydržel bez krve déle, klidně týden. Ale ti upíři, kteří měli rozvinuté schopnosti a používali je, museli pít častěji. Darius také, i když se tvářil že ne. Živit ho mi dalo zabrat. Většinou si vystačil s krví z nemocnic, s krevními konzervami, ale moc mu to nešmakovalo. Raději si někoho po večerech ulovil. Samozřejmě měli upíři zakázané bezdůvodně zabíjet. Pokud byli hodně hladoví, museli lovit vícekrát za noc. Ale viděl jsem jak se tohle pravidlo v praxi krásně obcházelo.

Dariusovi schopnost jsem viděl již tenkrát, když jsme se poprvé setkali. V upířích kritériích, ale byl jeho modrý plamen hodně výjimečný. A také ho hodně vysiloval, proto ho používal jen když to bylo nezbytné. Většina upírů, které jsem potkal neměli schopnosti žádné, jelikož to byli upíři přeměnění kousnutím. Ovšem čistokrevní, ti jenž se upíry narodili, je často měli. Ta hlavní byla manipulace s myslí, dokázali lidi ovládnout, vnutit jim svou vůli. Ale jen při blízkém kontaktu a na malou chvíli, také většina z nich dokázala manipulovat s lidskou pamětí a sny...
Někteří jedinci dokázali ovládat telekinezi, posouvání neživými menšími předměty pomocí mysli. Ale když po mě jeden upír hodil telekinezí mercedes, tak mi vážně zatrnulo (no fakt mercedes...taková škoda ho). Ale to byly jen výjimečné případy takto silných schopností.
Slyšel jsem i o těch, kteří uměli číst myšlenky a myšlenky podsouvat, ale nikdy jsem to neviděl na vlastní oči. Znal jsem dokonce jednoho Zasvěceného, co sloužil klanu Kraftů, říkal mi o své paní, která prý dokázala silou mysli zapalovat oheň, ale moc jsem mu nevěřil, byl už dost opilý když to tvrdil. Ale kdo ví...i po těch letech tu byly stále záhady, které mě překvapovaly.

Také mi Darius vyprávěl, že i upíři mohou zemřít stářím, byť to znělo hloupě. Po uplynutí vysokého věku, u čistokrevných to bylo přes čtyři sta let, u kousnutých kolem dvoustovky, přesná kriteria jsem neznal. Pak prý i upírské tělo začalo degenerovat a nakonec už nedokázalo ani přijímat krev. Vzájemné pokrevní křížení mezi příbuznými, které bylo u upírů také časté, aby si udrželi čistou krev, pak přinášelo degenerativní onemocnění a upíři byť byli velmi silní, umírali dříve. Pro zachování čisté krevní linie se některé klany samy zničily. Byl tím případem i Darius?
Takovou moc neměl jen tak, jeho klan byl prý vymřelý. Možná i oni doplatili na honbu za sílou. I jeho čekal podobný osud? Byly to jen mé dohady, zeptat jsem se přímo netroufal. I když jsem byl Zasvěcený mohl mě kdykoliv zabít, jelikož jsem byl takzvaně jeho majetek.
A já měl život rád.

Rozvalil jsem se na pohovce a zapnul sportovní kanál. Tomu americkému fotbalu jsem nikdy nerozuměl, nějaký šišatý míč se kterým se házelo a běhalo...
"Divní Američani".
Do své vlasti jsem se vrátil několikrát právě díky Dariusovi. A to co jsem se o své zemi dozvídal mě ani trochu netěšilo. Ale byli jsme snad na všech kontinentech. Byli jsme v Asii, dokonce i v Austrálii, ale tam bylo horko i na mě, natož na Dariuse. Byli jsme v Evropě západní, zamiloval jsem se do jedné prostořeké Francouzky, také  i v jižní - Řecko a jejich zábavy, byli jsme v severní - v Anglii jsme se zdržovali často, příjemné podnebí. Taky jsme navštívili východní Evropu, samej vlkouš...brr. Dokonce jsme byli i v Africe, tam jsem viděl divné věci... Byli jsme i v Jižní Americe, samí hmyzáci a zeleň.
Na zemi bylo snad jen jediné místo kam nesměli vstoupit ani upíři ani lykané. Vatikán, svatý stát. Vatikán a rod Sangria měl vlastní Hlídače. Ty si vydupal před pár lety na Velké radě. Většinou to byli kněží speciálně cvičení pro boj s upíry a vlkodlaky, kteří měli čistit svět od ďábelského sémě. Jednou jsme toho kněze potkali s Dariusem...fakt byl na hlavu. Dokonce Dariuce pročistil stříbrem a dalo mi práci ho dát dohromady. Jo tihle fanatici byli pěkně nebezpeční.

Ale ta nová mise mi nedávala spát. Nějaká pouliční banda upírů si dovolila zaútočit na lykanskou královskou smečku? Proč? Proč by udělali takovou hloupost? Museli vědět, že napadení znamená jejich jistou smrt. Nechápal jsem co to mělo za smysl. Mysleli si že se snad ukryjí? Utečou? Nebylo kam. Proč lykanská královská smečka Enisei nehlásila napadení svých příbuzných? Něco tu prostě divně smrdělo a moje ponožky to zrovna nebyli.