Kapitola 07

Když konečně sebral odvahu a vyšel ze sprchy, rozhlížel se po chlapci. Nikde ho však nemohl najít což bylo divné.
Michail se zatím ukrýval v rohu ložnice. Objímal si pažemi kolena a snažil se dělat že neexistuje. A taky se mu to celkem dařilo. Peter dvakrát prošel pokojem a nevšiml si ho.
Ale ani tak se nemohl ztratit. Peterovi se konečně podařilo ho najít a úplně se mu sevřelo srdce když ho viděl. Měl ještě mokré vlasy a vypadal jak velké klubíčko.
Proto chvíli váhal, ale rozhodl se jít blíž. Sklonil se k němu a chtěl...ani nevěděl co vlastně chce.
Stáhl ručník, který pohodil na posteli a přetáhl ho mladíkovi přes hlavu. Až teď, když Michail cítil znovu jeho dotek si uvědomil, že už se nemůže dál schovávat.
"Nachladneš, když tu budeš sedět s mokrými vlasy". Peter se snažil co mohl ovládnout svůj hlas. Nenáviděl se za to co chtěl udělat.

Chlapec k němu jen zvedl své nevinné oči. To mu skoro podrazilo nohy.
Musel ho prudce obejmout. "Omlouvám se Míšo, tohle jsem nechtěl. Já...odpusť mi to, jsem blbec".
S tím ho k sobě tiskl a kolébal ho v náručí.
"To teda jsi", rýpnul si Michail. "Stačilo se přece jen zeptat".
Petera to překvapilo. Zeptat se? Až teď mu to konečně došlo jak hloupě se choval. Mrzelo ho to. Nevěděl co víc říct, co víc udělat.
"Je mi zima". Mladík se přitulil ještě víc do jeho náruče. Věděl, že by mu Peter nikdy neublížil, jen se prostě neovládl. Nebyla to jen jeho vina i sám k tomuhle přispěl tím svým věčným škádlením.
"Vydrž"!
S tím se Peter začal prohledávat svou skříní. Když konečně našel to co hledal byl rád.
"Obleč si tohle. Bude ti to asi trochu větší, ale zahřeje tě to".
Byla to Peterova teplá červená mikina ještě z vysoké. Michail ten kus ošacení chvíli zkoumal. Pak si ho k sobě přitiskl. Krásně to vonělo. Jako Peter.
Proto nijak neprotestoval a rychle si mikinu přes sebe přetáhl. Sice to vypadalo trochu směšně, protože mu vysela až ke kolenům, ale bylo to příjemné.
"Budeš to muset v tomhle chvilku vydržet, tvoje oblečení jsem dal vyprat".
Michail jen kývl na souhlas a zavrtal se víc do Peterovi vůně.
"Uhm...Míšo", Peter byl v rozpacích. Asi mladíka natolik vykolejil svým chováním, že si neuvědomoval že pořád sedí na té studené zemi.
Chlapec se rozhlédl a došlo mu jak hloupě se chová. Ale nějak se mu vrátili zvyky ze starých časů, kdy se musel také krčit v rohu aby se aspoň troch zahřál.
Proto se bez řečí zvedl a přesunul se do postele kde se zahrabal ještě pod deku.
"Dáš si snídani"? Peter se z něj marně snažil vyloudit úsměv, nebo cokoliv jiného. Mladík jen kývl a dál Petera ignoroval.
Věděl moc dobře, že takhle to dál nepůjde. Má Petera rád, ale to co mu dneska chtěl udělat...nechtěl aby se to opakovalo. Neudělal to naschvál, jen mu prostě vypnul mozek. Neměl bych ho stále obhajovat, ale nemůžu si pomoct.
Když spolu v tichosti posnídali už Michaila žralo svědomí. Ne, musíme si udělat spolu konečně jasno.

Proto vstal a přišel k Peterovi, který zrovna dával nádobí do dřezu. Muž se na něj otočil s úsměvem. Ten mu však rázem zmrznul na tváři když dostal pořádnou facku. Chytil se za tvář a nevěřícně na Michaila hleděl.
"Zasloužil sis ji".
Muž si promnul líci. Ten má ale ránu. To je snad poprvé kdy jsem dostal facku.
"Zasloužil".
Potvrdil mu Peter.
Oba věděli, že tak je to správně. Opravdu si ji Peter zasloužil za své chování a byl i rád že ji dostal. Teď bylo vše jasné. Michail se konečně poprvé za celé ráno usmál a jal se hopsat po pohovce.
Peter ho sledoval s pobavením. Tolik životní energie, tolik optimismu, celý byt jako kdyby se prohřál s jeho smíchem nádhernou atmosférou.
"Vezmeš mě dneska ven...třeba vyvenčit"?
"Jo tak pán by si přál vyvenčit"... S tím už se rozesmál i Peter.
"Nebo se snad se mnou chceš celý den válet doma"?
"No... lhal bych kdybych řekla že ne".
Michail se jen jako naoko urazil. "Chceš ještě jednu facku"?
"Ne myslím že není potřeba, už jsem pochopil. A navíc máš ránu jako holka".
S tím se Michail prudce vymrštil ze svého vyhřátého místečka na pohovce a skočil na Petra a začali se prát. "Jak holka? Tak to odvoláš"!
"Nikdyyyy"!
"Odvolej to"!
"Neodvolám"!
Tak dlouho se po sobě váleli až se z nějakého nevysvětlitelného důvodu začali zase líbat. "Já bych tě rád vzal ven, ale bohužel nemáš co na sebe. A takhle", vyhrnul mu trochu mikinu nad kolena,"by to asi nešlo. Umrznul bys mi tam". Michail musel uznat že má pravdu. Dobře, výlet se odkládá na zítra. Dnes se budou dělat lepší věci. Přisál se znovu na Peterovy rty. Já si opravdu koleduju o další průšvih, ale nemůžu si pomoct.