Kapitola 08

Když Peter vytahoval mladíkovo oblečení ze sušičky, všiml si na zemi položené jeho tašky. Koukal z ní velký cíp nějakého notesu. Chvíli po něm házel okem, protože ho lákalo dozvědět se co to je. Ale věděl, že by se Michailovi neměl hrabat v jeho osobních věcech. Chvíli nad tím tak uvažoval. Když je ten notes v tašce nemám právo ho z ní vytahovat. Ale pokud by náhodou vypadl ven, musel by ho jen tak náhodou zase uklidit a mohl by ho přitom prozkoumat. To byl výtečný plán. Michail se zatím cpal nějakými sušenkami, které objevil neznámo kde a tak ho to na chvíli zaměstná.
Proto jen tak nenápadně strčil do chlapcovi tašky nohou a ta se převrátila. Oh, hoplá...já vážně nechtěl. Z ní vyklouzl velký skicák v tvrdých deskách.
Peter nad ním stál a přemýšlel co v něm asi objeví. Pak se pro něj sehnul. Když ho otevřel málem si z toho co viděl kecnul na zadek.
Byly to kresby. Nádherné kresby uhlem a nebo některé i tužkou. Peterovi se jen zatajil dech. To je překrásné.

Na prvním obrázku byla žena sklánějící se nad nějakým pečivem. Pár pramenů vlasů ji spadalo do pěkného obličeje a vypadala že se záhadně usmívá. Peter si nemohl nepovšimnout těch známých rysů. Ty oči...ano ty už jsem viděl, Michailovi oči.
Na dalším byla malá holčička jak si hraje s malým vylíhnutým kuřátkem. U té se Peter zastavil nejdéle. Byla kouzelná. Na další zase stejná holčička, tentokrát na houpačce. Tato asi 6 letá holčička byla na mnoha kresbách tak jako i ta žena s první kresby.
Peter si je bedlivě prohlížel. I v té malé našel společné rysy s Michailem. I když měla jiné oči. Že by Míšova rodina? Tohle kreslil sám?
Pak si vzpomněl na jejich rozhovor o školách. No jistě fakulta umění, takže v tomhle mu možná nelhal.

Dál listoval ve skicáku. Další kresba, na které se zastavil a trochu se zamračil. A tohle je jako kdo? Byl na ni mladý muž v bílé rozhalené košili sedící v klidu se zavřenýma očima pod jabloní.
Peter si uvědomil že začíná žárlit. Tohle asi nebyl člen rodiny. Neměl žádné společné rysy a navíc tato kresba byla jiná. V dolním rohu stránky objevil totiž věnování. "Pro Aljošu".
Věnoval mu kresbu? Raději otočil list, už cítil jak se mu krev hrne do hlavy.
Na dalších bylo pár krajin, a jiné scenerie. Až na konci blogu byla poslední kresba. Byla úplně jiná než všechny ostatní. Petera polil z té kresby studený pot. Už nebyla tak jemná, všechny tahy byly nepřesné a dost hrubé. Čáry roztřesené a celé to vypadalo až strašidelně. Jako kdyby to kreslila jiná ruka.
Na té kresbě byla jen kachlíková podlaha a obrovská tmavá louže na ni. Vypadalo to jako ...Peterovi se vybavilo jen jediné přirovnání, krev.
Dlouho na tu kresbu zíral a vůbec se mu nelíbila. To však nečekal co ještě uvidí dál. Myslel si že tenhle obrázek je poslední. Ale na konci skicáku pod tvrdými deskami byl zasunut papír. Proto ho Peter vytáhl a zděsil se.
Kresba ukazovala nějakou tmavou místnost s betonovou podlahou, kolem zdi se vinuly jen dvě trubky a v rohu stál nějaký kotel, nebo něco podobného.
A právě k těm trubkám byla přivázaná postava. Byla jako by ve stínu a plakala. Tuhle postavu však Peter znal. Poznal to z toho držení těla a z těch světlých vlasů. Byl si nějakým způsobem jistý že tohle je Michail.

Tak byl zabraný do zkoumání toho skicáku, že si ani nevšiml když se za ním mladík objevil. Vrtalo mu hlavou co tam tak dlouho dělá a tak se šel podívat. Našel ho jak se sklání nad jeho skicákem.
"Proč se mi hrabeš ve věcech"! ?
Peter skoro nadskočil, ten hlas zněl mrazivě a zlověstně.
"Já....já se ti v nich nehrabu. Ono to vypadlo".
"Jistě samo od sebe že"?
Ledový tón jeho hlasu k němu vůbec nepasoval.
S tím mu Michail vyrval skicák z ruky a znovu ho zastrčil do tašky.
"To jsi všechno kreslil ty"?
Michail neodpověděl. "Jsou to krásné kresby, ještě jsem nikdy nic takového neviděl. Máš opravdu talent"
Michaila tahle věta o talentu zasáhla bolestně do srdce.
"Možná kdysi. Už ne".

Ano kdysi měl opravdu talent a malování miloval. Ale teď? Ne, teď už nemůže malovat. Neudrží uhel a tužka mu taky dělá problémy. Ztratil další věc kterou miloval. Bolelo to, stále to bolí. Hlavně v srdci.
Proč jen si ten skicák nechával? Měl ho dávno spálit nebo vyhodit.
Ale byly v něm obrazy které miloval. Jeho rodina, měl ho jako talisman, místo fotek. Takhle mohl být aspoň trochu s nimi. A taky v něm byly obrazy na které nechtěl zapomínat.
Peter jen pozoroval jak zasunul svou tašku pod postel. V místnosti se rázem podezřele ochladilo. Měl z toho divný pocit.
"Proč si přestal malovat"?
"To není tvá věc",odseknul mu mladík. S tím bodlo i Petera u srdce.
Copak mi zase nechce říct? Další bolestné tajemství?
Ty dvě poslední kresby pak nešly celý den Peterovi z hlavy. Pořád se mu promítaly před očima a bylo mu z nich smutno.
Kreslil si sám sebe Mišáku? Tam v té tmavé místnosti? A ta krev? Ta byla taky tvoje na té podlaze? Chtěl bych tolik znát odpovědi. Vědět co se ti v životě stalo a kdo ti tolik ublížil.