Kapitola 08

Brzy se setmělo. Vera stála u okna a sledovala čilý ruch ulice. On se ještě nevrátil... neměla odvahu ho povolat. Co když je Seris mrtvý? Tolik riskovala kvůli tomu hloupému klukovi, kvůli nějakému dopisu, ale k čemu to?
Tommy seděl na posteli a sledoval ji. Cítil z ní obavy a věděl, že za to může, proto si dával vinu za to všechno... kdyby se nechtěl vracet... Čekal, kdy se Vera rozhodne a pojedou do té nemocnice. Doktor Hansen bylo jeho jediné vodítko. Co je to za muže a dá se mu věřit? Děda ho považoval za přítele, ale nikdy o něm nemluvil. Tommy byl právem zmatený.
Vera se hluboce nadechla a začala vyprávět. Nejdřív se zdálo, že mluví sama pro sebe, ale Tommy brzy poznal, že vypráví svůj příběh, aby Tommy něco pochopil.

"Tyhle náušnice nosila už moje babička, byly rodinným dědictvím. Když jsem byla malá, často jsem si je prohlížela a říkala si, že jednou možná budou patřit mně. Když babička zemřela, přešly na mou matku, která je nenáviděla. Bála se jich. Dvakrát se je pokusila prodat, ale nikdo je nechtěl koupit. Až jeden klenotník, ale ten je do tří dnů zase poslal zpět. Matka tvrdila, že jsou prokleté a že babička byla čarodějnice. Jak hloupé. Když mi bylo jako tobě, matka si našla nového přítele, byl to strašný parchant. Nesnášela jsem ho. Ale matka do něj byla zamilovaná. Často jsem utíkala z domu. A jednou se mi povedlo vloupat se do matčiny šperkovnice a ty náušnice a jiné šperky jsem ukradla. Většinu jsem prodala, abych měla peníze a mohla utéct někam daleko. Ale otčím se to domáknul. Zmlátil mě a pak mě chtěl znásilnit. Vlastně ani nevím, jak se mi povedlo Serise vyvolat. Ochránil mě a díky němu jsem konečně byla volná. Od té doby jsme spolu. Utekla jsem a začala se zajímat o magické kameny, snažila jsem se najít ostatní, ale narazila jsem jen na Grenoua, který ze mě chtěl mít poskoka. Od té doby jen utíkám. Teď si na tom podobně Tommy... ne, vlastně, ty jsi na tom hůř. Máš něco, po čem touží už generace rodin."
Vera se k němu obrátila a hodila mu přilbu.

"Tak jako tak. Život je pomíjivý, a dokud máš Černý obsidián, vždy budeš muset utíkat."
Chlapec ji bedlivě poslouchal. Nelíbilo se mu, co říká. Stále na útěku jen proto, že oni chtějí ten kámen... ale věděl, že není jiná možnost. Postavil se a zamířil ke dveřím.
"I kdybych měl utíkat do konce života... ten šutr jim nedám, tak jako děda."
Veře jen na rtech pohrával úsměv. I přes své mládí měl ten kluk odvahu hraničící až se šíleností. To se jí líbilo. Brzo pochopil, že již je zamotán do celého děje a nelze vystoupit.


Nemocnice svatého Marka.

Čekali v čekárně. Tommy byl napnutý k prasknutí. I Vera projevovala jisté obavy, i když je nedávala tolik znát. Bez Serise se musela spolehnout jen sama na sebe. Před půl hodinou si vybila svůj vztek na sestřičce, když se dožadovala audience u jeho královské milosti dr.Hansena. Ale marně. Už půl hodiny a nic se nedělo. Prudce se zvedla a ruka ji zajela pod bundu. Sevřela svou zbraň. No, když to jinak nejde, půjde to po zlém. Naštěstí ji Tommy zastavil včas.
"Teď to zkusím já, jo?"
Neměli co ztratit, a tak Vera kývla. A pak byla svědkem vážně něčeho strašidelného. Tommy si během deseti minut dokázal kolem prstu obtočit nejen hlavní sestru, ale i jednu z praktikantek, stačilo se mile usmívat a tvářit se nevinně. Dostal dokonce i domácí sušenky a že měl hlad, rychle je spořádal. I když jeho úsměv byl falešný a bolel ho... přesto nikdo nic nepoznal. A po dvaceti minutách se konečně dozvěděl, že dr. Hansen má službu na pohotovosti.
Vera jen uznale pokývala hlavou, ten kluk byl opravdu mistr ve falši. Dostat se pak na pohotovost nebyl nejmenší problém. Stačilo předstírat poranění, což šlo snadno. Dostali se na řadu celkem brzy.
Dr. Hansen byl asi čtyřicetiletý muž. Vypadal přesně jako ti doktoři ve filmech. Hřejivý úsměv, dlouhý bílý plášť, světle hnědé vlasy... jeho oči však vyzařovaly únavu.
Tommy seděl na lůžku a čekal na ošetření.Vera stála u dveří jako ochranka.
Chlapce překvapilo, že měl doktor velmi příjemný hluboký hlas. Takový uklidňující. Jen se mírně usmíval, stále držel tu falešnou masku pacienta.
"Tak copak nás trápí, mladíku?"
"Něco s čím mi můžete pomoct jenom vy."
Doktor pozvedl mírně hlavu a zahleděl se chlapci do očí, ihned prohlédl jeho lest. A pak Tommy vyndal z kapsy kalhot za řetízek Černý obsidián, který se doktorovi houpal před očima.
Úlek v doktorových očích byl znát, jeho ruka střelhbitě vystřelila ke kapsičce košile, ale dřív než stačil cokoliv udělat, mu Vera přitiskla hlaveň zbraně k týlu.
"Žádné hlouposti, jasné? Mám fakt den blbec a klepe se mi prst."
Nastalo hrobové ticho.
"Můj děda vám z nějakého důvodu věřil. Řekl, že vám mám dát tohle."
Tommy podal doktorovi dopis, ještě s pečetí rodiny Crosů. Doktor si ho prohlédl a pak se zahleděl znovu na Tommyho.
"Jsi velmi podobný svému otci. Stejná brada, stejný úsměv, jen oči máš asi po matce."
Tommyho to vylekalo, protože mu doktor projel prsty po obličeji, rychle se tedy odtáhnul.
"Přestaňte na mě mířit tou věcí, mladá dámo, buďte tak laskava. Raději mi řekněte, co se stalo."
Veru však podivné chování doktora nenechávalo v klidu a dál mířila, než ji Tommy pokynul, aby přestala.
"Znal jste mého dědečka?"
"Ano, znal. Znal jsem i tvého otce, byli jsme.... přátelé."
Příliš dlouhou dobu hledal dr. Hansen vhodné slovo, proto se Tommy zamračil.
"Děda je mrtvý, zabila ho ta démonka, chtěla tenhle kámen. Děda mi řekl, že když se mu něco stane, mám jít za vámi."
"Takže ho našli."
Dr. Hansen se postavil a sjel Veru opravdu hrozivým pohledem.
"Další vlastník kamene? Magický smaragd hádám?
"A vy jste kdo? Co víte o kamenech?"
"Celkem dost, jsem něco jako kronikář magických kamenů. Jsem nestranný pozorovatel."
"Proč mě děda poslal za vámi?"
"Pravděpodobně věděl, že nikomu jinému věřit nemůže a chtěl, aby jsi byl v bezpečí."
Dr. Hansen vytáhl z kapsy u košile zlaté hodinky, takové ty starodávné cibule, zkontroloval čas a pak pohladil jejich jantarové zdobení. Stačila jen chvilka a Tommyho a Veru oslepilo zlatavé světlo.
V ošetřovně se zjevila dívka s bílými vlasy a kolem ní poletovaly světlušky, které přinášely do místnosti světlo.
Vera instinktivně sevřela svou náušnici, ale věděla, že Serise nesmí povolat.
"Nejsem váš nepřítel. Jsem Nineva, Věčný jantar."
Dívka se přívětivě usmála a mírně se uklonila.
"Takže vy taky?"
Tommy hleděl překvapeně na doktora a pak si povšiml, že Veře zmizela zbraň z ruky.
"Omlouvám se. Nineva nemá ráda střelné zbraně, zase vám ji vrátí."
Démonka jantaru přešla k Tommymu a začala mu cuchat vlasy a chlapec nevěděl, co dělat musel jen útrpně držet.
"Je roztomilý, Federiku, to on nese temnotu?"
Doktor jen kývl a Tommy pomalu ukázal Černý obsidián, který se houpal na řetízku. Nineva si ho chvíli z blízka prohlížela, než do kamene dloubla prstem a dostala pořádnou ránu, až uskočila.
"Démon je již probuzen, čeká na své vyvolání, brzy ho kámen neudrží."
"Jde po něm Krvavý rubín a Grenou, musíme ho někde ukrýt nebo zničit, než se k němu dostane."

Veřin ostrý tón všechny přítomné vzbudil z přemýšlení.
"Nelze ho zničit, Magický smaragde... on je věčný. Pokus o zničení by ho jen rozlítil, už tak ho pečetě sotva udrží."
"Nineva má pravdu, nesmíte se ho snažit zničit. A ukrýt... ho už nelze. Pokud Krvavý rubín ví, kde je, nepřestane dokud...."
"Dokud?"

Tommy špitl, bylo mu jasné, že dokud ho nenajde a Tommyho nezabije.
"Tvůj děda mi věřil. Snažil se najít způsob, jak kámen udržet ve spánku. Před třiceti lety za mnou přišel a žádal mě o pomoc. Nineva ho díky své silné magii uspala... ale ani to nestačilo. Obsidián je znovu vzbuzený a jeho démon požaduje svobodu."
Třicet let? Tommy se zahleděl na doktora, to není možné, tehdy by mu bylo sotva deset...
"Nejde ten šutr znovu uspat?"
Vera si stále držela odstup, nevěřila natolik doktorovi.
"Nemožné. Uspání lze provést jen jednou za sto let."

Nineva Veře opatrně podala její zbraň s jasným pohledem, že už si s tou hračkou nemá hrát.
"Je jen jeden způsob, jak tohle vše zastavit. Pokud Krvavý rubín a jeho pán chtějí temnotu, musí ji získat dokud je v kameni."
"Tomu nerozumím."

Na Tommyho toho už bylo trochu moc, začal se ztrácet v informacích.
"Kámen mu je platný, jen dokud je démon v něm. Ale pokud se ti povede vyvolat démona Černého obsidiánu, už nebude moct ho získat. Démon se totiž spojí se svým vyvolávačem duší i tělem, tudíž je již nelze rozpojit, dokud vyvolávač sám nezemře."
Po ošetřovně se rozhostilo ticho. Ticho, které bylo tak hlasité, až z toho mrazilo. Všechny pohledy se upřely na Tommyho a kámen.
Copak byla tohle jediná možnost? Děsil se té skutečnosti.
"To je šílenství, to přece nemůžete myslet vážně! Vyvolat něco tak strašného... vždyť ten kluk se nepostará ani o sebe, natož aby zvládl nejmocnějšího démona!"
Vera rozhorleně artikulovala rukama, ale ani doktor, ani Věčný jantar ho nevnímali.
Nineva si k Tommymu přisedla a vzala ho za ruku.
"Vím, že máš strach, sluníčko, ale já žiji už stovky let, viděla jsem všechny majitele obsidiánu. A ty jsi ho hoden."

Znovu rozcuchala Tommymu světlou hřívu, ale chlapec její ruku prudce odehnal a vstal. Jeho pohled byl přemýšlivý a zakalený.
"Takže když vyvolám toho démona... už nebudu muset utíkat a schovávat se? Bude konec?"
"Ne, Tommy, bude to jen začátek. Démon tak mocný tě ochrání jak před Krvavým rubínem, tak před čímkoliv a kýmkoliv jiným. Rod Crosů před staletími udělal rozhodnutí. Zda bylo dobré či špatné to ti nedokážu říci... rozhodl se kámen zachovat a použít ho pro dobro. Ale k tomu potřebuje vyvolávače, který má dobré srdce. Proti zlu někdy jen víra nestačí."
"Tommy, neposlouchej je... oni se zbláznili. Když tu věc vyvoláš, může tě to zabít, můžeš na svět pustit temnotu. Je to jako otevřít Pandořinu skříňku a čekat že tam budou bonbóny!"
Vera se tohoto kroku bála. Ale kdo měl tedy pravdu? I děda psal, že se o to nemá Tommy pokoušet a ten doktor zase říká, že je to jediná možnost. Chlapec byl zmatený.
"Je to pravda. Černý obsidián je nebezpečný a ano, měl bys znát pravdu. V linii Crosů se ho mnozí pokoušeli vyvolat, někteří při tom zemřeli, když je démon po svém vyvolání zabil. Což je proti zákonům. Proto se ho všichni snaží získat. Jeho moc, i když je uzavřena dvěmi pečeťmi, které ho záměrně oslabují, je nezměrná. Vyvolat něco takového je krok do neznáma."

Clapec však mlčel dobrých několik minut. Měl hlavu sklopenou a studoval tkaničky svých bot. Snažil se přemýšlet. Nevěděl, co je správné, co má dělat. Každý mu radil něco úplně jiného. Komu věřit? Přesto chtěl, aby tahle noční můra skončila. Potřeboval více informací... potřeboval znát... znát vše.
Po chvíli už Dr.Hansen nevydržel mlčení. Po tolika staletích znovu vidí někoho, kdo by mohl nastolit mír, kdo by dokázal démony udržet na uzdě. Ten chlapec měl obrovský potenciál. Byl mladý a tak nevinný.
"Co kdybychom si o tom promluvili podrobněji někde jinde. Pokud tedy, Tommy přijmeš mé pozvání na čaj. Samozřejmě je zván i Magický smaragd."
Chlapec mírně kývl hlavou, ten nemocniční puch mu zvedal žaludek.
Dr. Hansen tedy vyšel z ošetřovny a hned si odchytil vrchní sestru. Napovídal ji historku o jeho synovi a že musí urychleně odejít z rodinných důvodů. Věčný jantar Nineva zmizela v záři zlatavého světla. Tommy zůstal v místnosti jen s Verou.
"Co mám dělat?"
"Já nevím, Tommy, v tomhle ti už nedokážu pomoct. Je to tvůj osud, tvůj život, sám musíš rozhodnout jak s ním naložíš."


Dům dr. Federika Hansena, 22:30

Tommy byl usazen do měkkého křesla, ve kterém se skoro ztrácel. Dr. Hansen mu přinesl horké kakao s odůvodněním, že je to na nervy. Vera se raději od svého šálku držela dál, přece jen tomu doktorovi příliš nevěřila.
Ale jak se zdálo, Tommy mu důvěřoval. A tak se pustil do vyprávění, začal od samého počátku, o tom jak mu děda, když byl malý, povídal legendu o šesti kamenech, o které si donedávna myslel, že je jen pohádka. Pak pokračoval smrtí rodičů a povšiml si, že i pro doktora je to nepříjemné téma, což ho trochu zarazilo. Pokračoval dál až k té hýbající se váze a k těm mužům v kněžských sutanách, jeho vypravování skončilo tam... kde tento příběh začal. Smrtí svého dědečka a potkání Very.
Doktor vše pozorně vyslechl a mírně pokyvoval hlavou. Bylo nutné si sdělit všechny informace navzájem, aby měl chlapec jasnou hlavu.
"Rozumím, takže vás Karai napadla i ve vašem domě? A co se stalo se smaragdem?"
Doktor se obrátil se starostí na Veru, ale ta jen sklopila pohled. Cítila jeho zkoumavý pohled.
"Ach tak, už chápu. Neměj strach, jistě bude v pořádku, jen regeneruje svá zranění z boje. Kdyby zemřel, jistě bys to pocítila."
"Démoni můžou umřít?"
Tommy překvapeně zamrkal.
"O ano, mohou. Ale dlouho mrtví nezůstanou."
"Říkal jste něco o vyvolávání a o spojení, nerozumím tomu."
Doktor však znovu povolal Ninevu, aby mu pomohla s vysvětlováním.
"Ne každý, kdo je nositelem kamene dokáže démona vyvolat, nevím co k tomu je přesně potřeba. Nějaký druh magie v člověku, či jestli si ho démon vybere sám. Ale pokud vyvoláš démona, budeš s ním navždy svázán. Jeho úkolem bude ochraňovat tě před vším a musí poslouchat tvé rozkazy, ale má to však jistou vadu. Za takové služby požaduje démon tvou duši. Díky tomuto spojení poté když zemře démon... i tvá duše se vytratí. Pak je tu silnější spojení, spojení těla, které je však nebezpečné, ale dává démonovi větší moc. Když démon utrpí zranění, bolest cítí jeho majitel. Tak jako když démon zemře... zemřeš i ty. Je to pevné spojení ducha i těla. Právě tvá duše dokáže démona udržet v tomto světě."
Tommy kývl, že tomu rozumí.
"A... ten démon mě musí poslouchat?"
"Přesně tak, i když někteří démoni jsou svérázní a rádi si příkazy vykládají po svém...".
Doktor se otočil právě na Ninevu, která se jen nevinně usmívala.
"Řekl jste něco, co nedává smysl, doktore. V ošetřovně jste tvrdil, že Tommyho dědeček za vámi byl před třiceti lety... pokud se nepletu, není vám víc než čtyřicet..."
Doktor se rozesmál.
"Ano, to... je trochu komplikované. Před mnoha a mnoha a mnoha lety jsem i já zdědil kámen. Věčný jantar. Převzal jsem tak pozici nestranného zapisovatele dějin. Ale můj předchůdce mě na něco zapomněl upozornit... že budu žít velmi dlouho."
"Jak dlouho?"

Vera už pomalu začala chápat.
"Už to bude tři sta let, co jsem převzal tento úděl."
"Tak proto Věčný jantar?"
Tommy jen překvapeně zamrkal. Takže ten doktor žije už tři sta let? To je nemožné... to je šílené...
Tak proto toho tolik ví o kamenech. Asi by mu měl věřit. Ale bojí se, bojí se té síly... toho černého kamene.
"Dnes můžete zůstat tady, budete tu v bezpečí a odpočinete si."



VĚČNÝ JANTAR A DÉMONKA NINEVA