Kapitola 09

Rodinné sídlo rodu Grenou, o den později

Velmi drahá váza se rozletěla o protější zeď. Za ní následovalo pár papírů. Démonka Karai to vše pozorovala ode dveří a čekala, až se její pán uklidní. Kolem ní prolétlo pár nožů a zabodlo se do dveří, ale Krvavý rubín ani nemrkl.
"Po tolika letech... jsem už tak blízko."
Grenoua by nikdy nenapadlo, že se mu za jeho život podaří dostat se k Černému obsidiánu tak blízko. Už ho skoro měl na dosah ruky. Ale Karai mu přinesla špatné zprávy. To, že je to děcko pod ochranou Večného jantaru, byla komplikace.
"Nemá právo zasahovat, je jen nezasvěcený kronikář, zničím ho za tu drzost. Nikdo se mi nebude stavět na odpor. Obsidián bude můj!"

Mohl by poslat Karai aby to vyřídila, ale zaútočit na jantar bylo nebezpečné. On se nemá co plést do událostí, ani do běhu dějin, má je jen zaznamenávat. Proč chrání toho kluka?
Bylo mu jasné, že se bude snažit to děcko přimět k vyvolání démona z obsidiánu, ale tomu musel zabránit. Ne, to on ho musí vyvolat, on ho musí ovládat.
"Můj pane, dejte mi svolení, zničím Věčný jantar!"
"Ne, má drahá."
Grenou přišel ke své démonce a sjel její dokonalé tělo v upnuté červené kůži ostrým pohledem, pak k pohledu přidal i svou ruku.
"Tentokrát ne, uděláme to jinak. Musíme to dětsko dostat od jantaru. Rozděl a panuj."
Smích se nesl pracovnou a odrážel se od stěn, pak však utichl v žíznivém polibku.


Dům doktora Hansena, ve stejnou dobu

Sám Hansen věděl moc dobře, co vše riskuje. Ale nemohl... už se nechtěl jen dívat jak dobří a nevinní lidé umírají kvůli obraně toho černého kamene. Nadešla doba, kdy se měl obsidián bránit sám. Vyvolat démona tolik mocného a nebezpečného bylo šílenství. Doktor stál nad spící postavou Tommyho a hodnotil ho pohledem. Opravdu celý jeho otec, taky takhle ze spaní tiskl deku. Vždy jsem se tomu smál...
Je tak mladý, ale má silného ducha a dobré srdce. Jestli zvládne obsidián? To Federik Hansen nevěděl. Ale udělá vše pro to, aby byl chlapec v bezpečí, už jen kvůli jeho otci.
Kdysi se potkali na nějakém kolejním večírku, ještě na výšce. Bylo to jedno z těch osudových setkání. Federik se kolem Tommyho otce snažil kroužit. Až se mu to povedlo. Po pár měsících se stali milenci, díky hloupé náladě a opilosti. Ale nikdy nebyli rovnocennými partnery. I když ho Federik jistým způsobem miloval, vždy jejich vztah zůstal ve formě přátelství s pár sexuálními přešlapy. Když mu tenkrát oznámil, že si chce brát Elenu... byla to obrovská rána, ale přál svému příteli štěstí. Proto se stáhl z jeho života a už ho nekontaktoval.
Po mnoha letech byl jeho dalším kontaktem až Edvardův pohřeb. Ta děsivá nehoda... nebyla nehodou, to dobře věděl jak on tak i Tommyho dědeček. Ale myslel si, že starý Cros o vztahu mezi ním a jeho synem nevěděl. Jak se zdá vědět to musel, když Tommyho poslal za mnou.

Ze vzpomínek ho probudily až dvě modré oči, které se na něj rozespale upřely. Hansen se jen mírně usmál.
"Dáš si snídani? Měl by ses pořádně najíst."
Tommy mírně kývl, za poslední dva dny skoro nic nejedl, jeho žaludek byl sevřený, ale ten doktorův pohled se mu příliš nelíbil. Díval se na něj... tak divně, jakoby zasněně.
Přesto Tommy vylez z postele a stáhl si mikinu, která se mu vyrolovala až pod paže, jak se v noci často převracel. Pak se vydal do kuchyně.
Vera už seděla u stolu a ládovala se francouzskými topinkami a kávou. Na Tommyho jen kývla, jelikož měla plnou pusu. Jak se zdálo, její apetit posledními událostmi příliš neutrpěl. Tommyho to velmi pobavilo, a tak se poprvé na jeho rtech objevilo něco jako chabý náznak úsměvu. I doktor Hansen si k nim přisedl.
"Co bude dál?"

Zeptal se ho Tommy najednou.
"To záleží jen na tobě, Tommy."
Doktor si roztáhl noviny a začetl se, všechno vypadalo tak poklidně jako rodinná snídaně. Dokud tedy Tommy nezahlédl z druhé strany novin fotku svého dědečka a titulek "Podivná smrt v muzeu". Rychle tedy doktorovy noviny zabavil a horečnatě četl. Psalo se tam že příčina smrti je neznámá, ale pravděpodobně ho zloději omráčili nějakým druhem elektrického paralizéru.
On... má zítra pohřeb... Tommy tomu nemohl uvěřit, z očí se mu najednou spustil proud slz.
"Jenom klid, to bude zase dobré. Tvůj děda s tebou žije dál, ve tvém srdci. Určitě by si přál, aby si byl silný."
Ale Tommy neodpověděl. I Vera vyskočila od stolu, ale z úplně jiného důvodu, zahlédla, jak chlapcovy kalhoty začaly svítit. Pak už se z venku ozvalo dvojí skřípění brzd a...
"Na zeeem!!!"

Vera je ještě stihla varovat včas a strhnout jak Tommyho, tak doktora pod stůl, než se domem prohnaly s ohlušujícím rachotem stovky kulek. Tříštění skla i svištění a lupnutí když se kulka zakousla do kusu nábytku či zdi. Nepřestávalo to, stále ve stejném intervalu prudké přívaly střel. Ze dvou dodávek, které zastavily před domem, se snažilo deset maskovaných mužů udělat z doktorova domu ementál.
Doktor povolal svou démonku Ninevu aby je chránila, ale když muži z dodávek přešli na těžší kalibr zbraní, bazuky a protitankové střely, se dům rozletěl jako kdyby byl postaven jen ze sirek. Komando se konečně dostalo dovnitř.
"Vero, odveď Tommyho! Rychle... hřbitov za městem... Speddvickův hřbitov. Utíkejte!!!"
Doktor Hansen věděl, že je ochránit všechny jeden démon nedokáže. Bylo jich příliš mnoho. Dokáže je zdržet, ale Tommy musí do bezpečí.Vera nečekala na nic, chytla chlapce za ruku a povedlo se ji proplést a prostřílet ke sklepu, který vedl do garáže.
"Nasedej!!!"
Zařvala na Tommyho, ale chlapec byl v šoku, ohlédl se a slyšel dupot těžkých vojenských bot, pak byl násilně posazen na skútr a pevně se Very chytil. Nevěděl, co se stane s doktorem, jen se Very pevně držel a zavřel oči.
Skoro cítil, jak kolem jeho obličeje sviští kulky a jedna větvička stromu ho škrábla přes tvář. Nedokázal se ohlédnout, jen ten strašný hluk zbraní, ta rychlá jízda...
"Sakra, sakra, sakra!"
Vera dál sprostě klela a snažila se setřást muže v černé dodávce. Až díky tomu, že se ji povedlo projet po pěší zóně do parku, kde se ztratila mezi stromy, se jí to podařilo. Tommy se konečně odvážil otevřít oči. Stáli?
Vera se rozhodovala, jakou cestou se nejbezpečněji dostane k tomu starému hřbitovu, už se nepoužíval. Tommy se konečně trochu pustil a hned zaznamenal, že jeho ruka je horká a mokrá.... byla pokrytá krví, což ho vyděsilo.
"Krvácíš!"

Vera sjela pohledem po svém boku, kde se její košile opravdu nasávala krví. Ani si toho v té rychlosti a zmatku nevšimla. Sykla a odhrnula si košili, střela prošla skrz na skrz jejím svalem, nezdálo se to tolik vážné, ale Tommyho to vyděsilo.
"Musíme k doktorovi..."
"Ne, na to není čas. Pokud Hansen přežije, pomůže mi. Teď se musíme dostat na ten hřbitov."
Vera otočila skútr, ale podcenila své zranění, které začalo velmi krvácet. Se stále větší ztrátou krve ztrácela i vědomí, takže na konci parku už nebyla schopná řídit. Skútr tam nechali a Tommy ji podpíral v cestě ke hřbitovu. Ale nedošli příliš daleko.
"No tak... Vero, vstávej, prosím, vstaň!"
"To... to nic... jen si na chvilku... sednu a pak půjdeme dál."
Chlapec neměl na výběr než ji posadit ke stromu, byli tady příliš na ráně.
"Odpusť mi, příteli... jsem slabá, nezvládnu… to."
Vera si pevně sevřela smaragdovou náušnici.
" Serisi... prosím..."
Kolem nich se prudce prohnalo zelené světlo, zhmotnilo se do hada a pak se zjevil Seris. Jeho zranění se regenerovalo, proto ho Vera odmítala povolat. Rychle se k ní sehnul a prověřil její ránu, provizorně to ošetřil a zahleděl se na Tommyho s otázkou v očích.
"Na vysvětlování není čas."
Přerušila je Vera rychle.
"Musíme se dostat na Speddvickův hřbitov. Grenou poslal své žoldáky."

Seris tedy svou paní vyzvedl do náruče a Vera se mu stulila na hrudi, bylo příjemné zase být s ním, cítit jeho vůni i jeho ruce. Teprve teď se cítila v bezpečí.
Tommy se snažil s démonem držet krok, ale sám musel vynaložit hodně sil a skoro za ním běžet. Všiml si jejich podivného vztahu, ale nehodlal to komentovat. Nechápal proč zrovna starý pobořený hřbitov. Jakou ochranu tam můžou nalézt? Když se zastavili před uzamčenou bránou, Tommy cítil podivné chvění v kapse. Kámen se zase vrtěl a hýbal, bylo to nepříjemné. Seris bez nejmenších problémů přeskočil vysokou bránu a pak se vrátil pro Tommyho. Jejich přítomnost zde musela být tichá.
"Proč sem?"
O tomhle hřbitovu věděl, ale nikdo sem nechodil. Říkalo se, že je to prokleté místo, město přeci jen mělo svůj nový hřbitov.
"Sem se celá léta pohřbívaly ty duše a těla, které nesměly spočinout v posvěcené půdě. Vrahové, zločinci, sebevrazi, nepokřtění..."
Tommyho tímhle sdělením démon ještě více vyděsil. Procházeli kolem pobořených náhrobků až k velké hrobce. Pro Serise nebyl řetěz na dveřích nejmenší problém, praskl a s řinkotem spadl před dveře. Pak démon otevřel dveře a nechal Tommyho projít. Veru položil na velkou mramorovou kryptu. Chlapec musel za řetízek kámen vytáhnout, protože se začal příliš pohybovat. Magický smaragd se na černý kámen zahleděl. Nelze se tomu vyhnout. Už nemají moc času.
"Co... co to je?"
"Démon se budí, chce ven z kamene."

Pak už zbylo jen čekat. Až dlouho po poledni zaznamenal Seris, který se maskoval jako had v trávě pohyb. Byl to doktor Hansen. Očouzený, potrhané oblečení a s mnoha šrámy. Ale byl naživu.
"Vera... ona je zraněná."
Seris přijal zpět svou podobu a zahleděl se na toho muže, pamatoval si ho... jen nevěděl odkud.
Doktor Hansen se tedy dal do ošetřování, i když neměl skoro žádné potřebné vybavení. Povedlo se mu ránu zašít a vydezinfikovat, Vera tedy usnula.
"Grenou zašel příliš daleko, zaútočit na mě... to je proti zákonům."
"Ale i váš post pozorovatele jste překročil, když jste začal chránit toho chlapce a vzal ho k sobě."

Seris celé léčení své paní bedlivě sledoval. Při každém jejím bolestném zamračení se mračil i on. Tommymu bylo jasné, že mu na ni moc záleží. Kromě té rudé démonky zatím potkal samé hodné démony, kteří ho chrání a pomáhají. Zahleděl se na kámen a v tom rychlém okamžiku se rozhodl. Přerušil tedy jejich hovor jasnou otázkou.
"Jak? Jak mám vyvolat toho démona? Jak se to dělá?"
Seris i doktor zůstali opařeně stát. Tak rychlé rozhodnutí?
Ale Tommy si vůbec nebyl jistý tím, co chce udělat. Jen chtěl, aby kvůli němu už nikdo netrpěl. V jeho očích se značilo odhodlání, pro jeho věk tak netypické.

Oba muži mlčeli a Vera se snažila posadit, ale byla znovu zatlačena na chladný mramor svým démonem.
"Tommy... víš, tohle je moc důležitý krok. Nelze ho vzít zpět. A je to nebezpečné. Démon obsidiánu nebyl vyvolán už mnoho desetiletí, pravděpodobně nebude v dobrém rozmaru."
Nineva, jejíž minimum oblečení po bitvě s tím přepadovým komandem utrpělo ještě další ztráty se zjevila za chlapcem, takže skoro upadl, ale zrovna byl velmi rozčilený, takže se proti démonce otočil s nasupeným pohledem. Tohle zjevování nesnášel, vždy se leknul.
"Už... už to nedělej!"
Nineva se jen pousmála a kývla.
"Ninevo, ty znáš démona obsidiánu?"
Seris se na ni zahleděl, museli zjistit jaké nebezpečí jeho vyvolání představuje. Sám byl ještě slabý díky regeneraci a Nineva také nevypadala moc čerstvě. Pokud se temnota vymkne kontrole... co bude pak?
"Ano, znám. Už jsme se párkrát setkali. Je... celkem svérázný a velmi mocný."

O tom zbytku vlastností raději pomlčela.
Seris se mírně zamračil, tak málo informací? Pak se zahleděl na Tommyho společně s Ninevou, která si chlapce prohlížela velmi důkladně. Pojala podezření, že nynější vyvolání se Černému obsidiánu bude zamlouvat, takže ji na rtech zahrál lišácký úsměv. Věděla moc dobře, že ON si bere vše co chce... své pány nevyjímaje.
Pomůže Tommymu... byla si tím jistá, i když jisté riziko tu bylo. To uspání ho jistě dost naštvalo.

Všechny zraky se upřely na Tommyho a jeho kámen, který stále zářil. Všichni věděli, že tomu nezabrání, že jsou tu právě pro to, aby tomu chlapci pomohli. Proto každý z nich postupně kývl na souhlas. Bylo jen otázkou času, kdy je Karai zase najde.
"Dobře, poslouchej, Tommy. Je to jen na tobě. Pokud si to opravdu budeš přát, dokážeš ho povolat. Kameny reagují na pocity nositele. Strach, hněv, bolest. Díky pocitům a emocím je možné ho povolat, jen se na ně musíš soustředit."
Tommy si vzpomněl na svou nenávist, to je dostatečně silná emoce, aby ho povolala.
"Rozumím."
"Až ho povoláš, musíš mu jasně dát najevo, že si jeho pán."

Tady bude asi největší kámen úrazu. Jak Nineva znala temnotu... nenechá se svazovat.
"Dobře... jak to mám udělat?"
"Musíš to cítit. Pokud tě přijme a rozhodne se.... poslechne tě."
Tommy byl z toho zmatený. Dokáže se postavit proti démonovi? Přinutit ho aby ho poslechl?
"Musíš ho povolat jménem."
Chlapec se otočil.
"Jménem?"

To ho zatím nenapadlo, nezeptal se na jeho jméno. Myslel si, že ho ostatní neznají.
"Jeho jméno se nesmělo vyslovovat, bylo vymazáno."
Nineva postoupila kousek k Tommymu a sklonila se k jeho uchu. Tiše mu zašeptala jen jedno jméno...
"Arien."