Ve vnitrozemí leželo nádherné křišťálově modré jezero. Bylo prý posvátné a patřilo bohyni Merian. Tak se to alespoň proslýchalo. K tomuto jezeru se jen málokterý čaroděj odvážil. Říkalo se že je zakleté a kdo se zdržuje v jeho blízkosti zešílí a většinou se zabije. Ale na každé legendě byla trocha pravdy. Pravdou bylo, že jezero je opravdu výjimečné, protože u něj pramenily i horké prameny, které vylučovaly podivnou mlhu, která obsahovala nebezpečné látky a působila nedobrovolným návštěvníkům na mozek. Měla za následek vidiny, slyšiny a také paranoiu takže se většina čarodějů i lidí, kteří přišli do styku s touto mlhou zbláznilo a vesměs si brali život, nebo utočili na vše živé i n sebe navzájem.
Chtěl jsem toho využít. Protože jsem věděl, že na Siriona tato technika pravděpodobně nebude působit. Namluvil jsem mu tedy, že jezero hlídá obrovská vodní hydra a terorizuje místní obyvatele a otroky, kteří k jezeru chodí pro vodu. Spoléhal jsem na jeho instinkt lovce, na jeho nudu a také na jeho pocit povinnosti.
Měl jsem pravdu. Sirion se rozhodl, že toto jezero prozkoumá.
Samozřejmě jsem ho následoval. Bylo to nebezpečné, ale měl jsem plán.
Pár dnů předem, jsem donutil jednoho z čarodějů, kteří ovládali iluze a sny, aby mi prozradil tajemství této magie. I když jsem ho musel přiopít a prokazovat o něj sexuální zájem, nakonec mi vyzradil pár triků, které společně s mlhou od jezera Merian mohlo způsobit spoustu zábavy.
Když jsme doraziliy na místo všude bylo až podezřelé ticho. Bylo to děsivé a zvláštní místo, žádná zvěř, dokonce ani žádní ptáci. Jakmile jsme vstoupiliy na zakázané území, začala se tato mlha zvedat a brzy nás obklopila. Špatně se mi dýchalo a opravdu jsem začal vidět podivné věci, jako prapodivné stvoření, dokonce se mi slily barvy zeleně dohromady. Ale Sirion místem procházel naprosto suverénně. Svou teorii jsem si potvrdil. Na elfy totiž tyto čáry a halucinace nepůsobí, protože jsou zpjatí s přírodou. A jelikož Sirion byl alespoň napůl elf, tak ani na něj to nemělo žádný vliv. Tedy do doby....
Do doby než jsem mu trochu napomohl a stvořil na jezeře vodní vír. Přivolat iluzi vodní hydry mi dalo opravdu hodně práce a bylo to velice obtížné, protože to byla naprosto odlišná magie, než jsem používal já. Ale zdálo se, že stříbrného čaroděje to zaujalo. A když se zjevila opravdu velice věrohodná tříhlavá hydra tyčící se z útrob skal nad jezerem, Sirion tasil svůj meč. Rozhodl jsem se držet stranou a raději nezasahovat bitvě Siriona s tímto přízrakem. Ať ji usekl kolik hlav chtěl, vždy ji narostla další a byla ještě útočnější.
A pak se to stalo. Ta hydra...zdálo se to nemožné. Jako kdyby opravdu ožila. Přestala reagovat na mé příkazy, přestal jsem tu věc ovládat. Nevím jak se tohle mohlo stát, možná ta mlha dokázala zhmotnit i nehmotné, i iluze...? Ale brzy jsem poznal, že tohle už není jen legrace, to když se zakousla Sirionovi do ramene a chtěla ho utopit. Stahovala ho čím dál hlouběji do jezera a i když na ni Sirion vyzkoušel snad všechny své útočné kouzla k ničemu to nebylo. Už jsem viděl jak mi ta věc roztrhá mojí milovanou hračku na kusy, to jsem nemohl dopustit. Proto jsem na hydru také zaútočil, i když jsem stále nevěřil že je skutečná. Když se zakousla druhá hlava i do mého boku poznal jsem svůj omyl, ta bolest totiž nebyla jen vymyšlená a ani ta krev nebyla jen přelud. Nerozuměl jsem tomu co se stalo, proč se mi to takhle vymklo, ale jak se zdálo proti té bestii nepomáhaliy ani mé nejlepší útoky. Proto jsem se rozhodl k radikálnímu kroku. Trochu pocuchat celou tu mlhu. Nechal jsem sebou proudit všechnu svou energii a brzy to u jezera Merian vypadalo jako v pekelné výhni. Spálil jsem vše v okruhu. Mlha se změnila v dým a vyprchala. I ta prapodivná hydra uhořela. Část skály nad Jezerem pukla horkem a zřítila se do vody. Stromy a tráva byly zčernalé popelem. Ale Sirion se přeci jen vyškrábal z vody i když vypadal dost potlučeně.
Stále jsem nechápal co se stalo. Mlha byla pryč, vidiny zmizely, ale v mém boku jsem cítil stále velkou bolest, což znamenalo ...doufal jsem že Sirion zůstal vcelku. Povedlo se mi ho odtáhnout od jezera dál.
"Nikdy jsem nic takového neviděl. Zabil jsi to"?
"Já no...myslím že ano".
Stříbrný čaroděj si jen oddechnul a pokusil se posadit, když si všimnul té spoušti co jsem napáchal upřel na mě tázavý pohled. Vysvětlovat mu že ta hydra byla původně můj nápad jenom se stalo něco ...prostě se zhmotnila a přestala mě poslouchat, což pro mě bylo už tak dost k neuvěření. Sirion vypadal že jeho zranění jsou jen povrchová.
"Měl jsem štěstí, ta bestie mě málem zabila".
A v tom mě to napadlo. No jistě. Geniální... Sice jsem měl v úmyslu jakože tu hydru hrdinsky nechat vypařit a prohlásit, že je Sirion k ničemu a že bych si ho vzal jako žáka a učil ho kouzlům a útokům, protože z učení odešel brzy a nikdy neměl mistra...mohl bych toho využít a udělat z něj i svého žáka v posteli. Ale teď se mi naskytla mnohem lepší šance. "Zachránil jsem ti život Sirione, víš co to znamená"?
Jistě že to musel vědět. Ta hloupá stará legenda, na kterou už pár čarodějů doplatilo životem. Stále se ale udržovala tato tradice stará jako čas sám. Za záchranu života čaroděje jsem tak měl jedno přání. A já přesně věděl co si přát. Myslím, že se mé přání odrazilo i v mé tváři. Protože se Sirion ode mě začal odsouvat a hledat svůj meč, na kterém jsem ale z bezpečnostních důvodů schválně stál.
"Zasloužím si jedno přání přeci. A ty mi ho musíš vyplnit, to přece víš".
Ano, věděl to. Uvědomoval si do jak prekérní situace se dostal. O tom že není úniku, že tohle je starý zákon, který kodex určuje a není proti němu odvolání ani šance jak se vykroutit. Život čaroděje je cenná věc, proto je jen v pořádku chtít za jeho záchranu jedno přání.
Musel jsem se rozesmát Sirionovu pohledu. Věděl snad co si budu přát? Mohl to tušit? Pokud ano, chápal bych ten výraz plný odporu a plný vzdoru. Tak pyšný pohled Sirione? Já tě ho brzo zbavím. Budeš prosit o milost, budeš škemrat abych přestal.
Povedlo se mi Siriona dopravit zpátky do našeho stanu a ošetřit mu rány. Přeci jen děravý čaroděj není moc velké lákadlo. Celou dobu mlčel. Neodvažoval se zeptat. Ale věděl jsem že v něm bublá vztek.
"Celé jsi to naplánoval že"?
"Z čeho mě tu obviňuješ, podívej se sám co mi ta obluda udělala, myslíš že bych se nechal rozkousat na kusy jen kvůli tomu hloupému přání"?
Vyhrnul jsem si tuniku a ukázal Sirionovi hlubokou ránu v mém boku. Bylo zvláštní že to ani už nebolelo i když by asi mělo. Z jeho pohledu jsem vytušil že ho to udivilo.
"Jak...jak s tímhle můžeš chodit? Vůbec i stát"?
Zamrkal jsem překvapením. Ne, vážně to tak nebolí. Znepokojovalo mě to. Tak hluboká rána, má pravdu, ani tak silný čaroděj jako já by se s takovým poraněním dokázal leda tak plazit. Ale já chodím, jsem plný energie...co je špatně? A vůbec, proč by to mělo být špatně?
Jen jsem mávnul rukou, ale ten Sirionův upřený pohled mi nešel z hlavy. Jako kdybych věděl co chce říct, ale nechtěl jsem to slyšet. Jsem v pořádku!
Ránu jsem si také obvázal.
Pravdou bylo že už několik dní v pořádku nejsem. Věděl jsem to. Zjistil jsem to po pár probdělých nocích při tom svazovacím kouzlu. Nepotřeboval jsem spát. I když čarodějové jsou odolní a spánek nepotřebují tak často jako lidé, popravdě jsem spal od příjezdu na Esenské ostrovy jen jednou...ta noční můra, pořád si ji živě vybavuji.
Nepotřeboval jsem jíst, neměl jsem hlad. Víno mi nechutnalo, všechno bylo trpké. Medovina byla zase pálivá...nedělal jsem si s tím moc starostí. Stále jsem se cítil svěží a plný síly, takže v tom nebyl problém.
"Přání Sirione, dlužíš mi ho. A až ho vyřknu, budeš ho muset vyplnit".
"To odmítám".
"Nemůžeš odmítnout, stojí to tak v kodexu, vzpomínáš"?
"I tak ale...".
"Nemáš na výběr, pochop to. Přání mi splníš ať chceš nebo ne. Neměj strach, budu se snažit aby bylo splnění i pro tebe příjemné".
Celý zbytek dne se mi Sirion vyhýbal. Myslel si snad že tím, že mé přání neuslyší, tím se sprostí své povinnosti? Chyba. Našel jsem toho čaroděje co mě učil magii iluzí. Měl jsem chuť ho zabít. Měl jsem chuť z něj udělat škvarek. Žádal jsem vysvětlení, ale sám to také nechápal a tvrdil, že tohle se ještě nestalo, že iluze se nemohou zhmotnit. Hm, to je zajímavé, tak to jsem asi viděl vážně přízrak co si mě málem dal k obědu?
"Není síla, která by dokázal zhmotnit iluzi. Žádný čaroděj tímto nevládne, bílá magie má své hranice"....
Až tehdy jsem to pochopil. Má pravdu. Bílá magie má své hranice. Proto se to celé stalo. Černá magie hranice nemá.
Odcházel jsem s plnou hlavou myšlenek. To já tu hydru zhmotnil aniž bych si to uvědomil? Ale proč? Co mě k tomu vedlo? Jak to že to nevím? Byl jsem zmatený.
I kdybych používal černou magii musel bych o tom přece vědět...všechno jsou to jen nesmysly, jeho iluze byla špatná, ta mlha...určitě za to mohla ta mlha a zhmotnila tu hydru. Musel jsem si to i nadále namlouvat.
Sirion se přeci jen večer objevil ve stanu. Čekal jsem na něj. "Právě včas Sirione, je na čase splnit mi mé přání".
Viděl jsem jeho úlek, chtěl utéct? Jeho oči ho vždycky prozradily. Nedokázal nic přede mnou skrýt, už ne. Ale ani útěk by mu v tomhle nepomohl. Dřív či později bych ho našel, přizabil a donutil ho splnit mé přání. Rozhodl jsem se být krutý. Přivázat ho k sobě jak jen to půjde.
"Přeji si, aby jsi se stal mým milencem a to do doby než tě propustím, budeš mi sloužit".
Do doby než mě přestaneš bavit, jestli ta doba vůbec nastane. Budeš můj, buď kývneš dobrovolně nebo...nebo tě přinutím, už na to mám prostředky.
Mlčel. Jen mě sledoval bedlivým pohledem. Věděl co to znamená. Chtěl jsem jeho svobodu, chtěl jsem jeho tělo. Chtěl jsem všechno. A on mi to dá.
"Neodvažuj se odmítnout, neodvažuj se doufat že máš na výběr. Kodex je neměnný a tvou povinností je mi vyplnit přání, protože jsem ti zachránil život".
"Dám ti své tělo, ale ne svou svobodu. Nikdy ti nebudu patřit".
Špatná odpověď Sirione, já se s málem nespokojím. Dal jsem ti možnost souhlasit dobrovolně. Ale když si odmítl, je na čase zvolit cestu násilí.
Vstal jsem ze židle a postavil jsem se ve své hrůzné kráse před něj. Už mi nikdy nebudeš odmlouvat o to se postarám. Proč musím vše dělat sám? Vezmu si své přání násilím....
Siriona jsem ochromil svým svazovacím kouzlem. Zalapal po dechu a sesunul se na zem.
"Donutil jsi mě k tomu, dal jsem ti šanci, ale ty si ji zahodil".
Zvedl jsem jeho nehybné tělo do náruče a přenesl na postel. Stále na mě překvapeně hleděl. Viděl jsem jak se mu sem tam zablesklo v očích.
"Je to marné Sirione, moje kouzlo nezlomíš, ani kdyby jsi se snažil sebevíc. Stvořil jsem ho právě pro tebe".
Rozesmál jsem se tomu. Ten pohled vyděšeného kolouška před kterým stojí lovec. Hned záhy jsem si uvědomil, že se mi tahle moc líbí. Velice. I když už se se mnou Sirion nepral. Nemohl. To jediné co jsem mu dovolil bylo dýchat a i to jsem mu mohl kdykoliv uzmout. Jeho život jsem měl stále ve svých rukou. Kdybych chtěl způsobím ti nehezké křeče, kdybych chtěl, odepřu ti dýchání, ochromím tvé srdce a ono přestane prostě tlouct. Jak snadné to je. Stvořil jsem dokonalé kouzlo. Jsem na něj hrdý.
Ukradl jsem si pár žhavých polibků z jeho nehybných rtů. "Když budeš hodný nechám tě aspoň sténat vzrušením...možná".
Žádné komentáře:
Okomentovat