Kapitola 15

Když konečně zkonzumoval vše v dosahu tří metrů začal házet nevinné očka na Petera.
" No počkej, nekoukej tak na mě, já nejsem rozhodně k jídlu". Bránil se a clonil si rukama obličej, jako kdyby se opravdu bál že teď se hladovějící tvor naproti němu vrhne s chutí na něj.
" Moc vtipné, opravdu". Michail se začal tvářit uraženě.
" Jen jsem tak přemýšlel...." Nechal větu odeznít do prázdna aby Petera napnul.
" Nad čím"?

Michailovi se do toho tématu nechtělo. Lákala ho ta představa, ale bál se zajít tak daleko. Přeci jenom si stále nebyl tím mužem jistý. Nevěděl co od něj čekat. Stejně tohle bylo příliš troufalé.
Peter si všimnul že mladík váhá. Na něco se chtěl zeptat, ale jako by na to neměl odvahu. To ho celkem vyvedlo z míry. Michail na něj zatím působil celkem suverénně a impulzivně. Neměl problémy s tím říct si co chce a to se mu na něm tak líbilo. A většinou to taky dostal...to bylo velmi působivé.
"Říkal si že máš byt v Praze, že"? Michail věděl že musí našlapovat opatrně a snažil se proto vypadat jako kdyby o nic nešlo, jen o konverzaci na ukrácení času.
" Ano mám".
"A že žiješ sám"?
Peter najednou pocítil že by si měl dávat pozor. O co mu zase jde? Co se mu zrodilo v té jeho krásné makovičce?

" Ano. Proč se ptáš? Chceš mě snad přijít vykrást? To tě zklamu, nic cenného nemám".
I když cítil zatím v Peterově hlase pobavení, věděl že to může být zastírací manévr.
" Já jen...." . Zase zmlknul. Ne takhle to nepůjde. Raději to odložím na jindy.
Víc už se k hovoru Michail neměl. Jsem zbabělec. Ne jsem hlupák! Co si o sobě vlastně myslím? Že když se na něho hezky usměju tak že mi padne k nohám? To je směšné.Takhle to ve světě nefunguje, vzpamatuj se.
Michailův usměv naráz pohasnul. To se Peterovi vůbec nelíbilo. Ještě před chvílí byl tak veselý a hravý a najednou zase tahle melancholie? Jak se v něm má člověk vyznat? Umí tak rychle střídat nálady.
Michail vstal od stolu a zklamaně se odšoural do koupelny v patře, nijak nedbal na to že ho Peter doprovázel překvapeným pohledem. Když za sebou zavřel dveře, jeho trýznivá situace na něj dolehla plnou vahou a on se musel posadit a opřít se zády o dveře. Co vůbec budu dělat v Praze? Vždyť nemám kam jít. V téhle zimě přespávat na nádražích je o zdraví. Mohl by se vloudit k nějakému kamarádovi na kolej, ale to je nebezpečné. Vsadím se že otec má na kolejích špehy a tak by můj ukrýt nebyl dlouho tajný. S tou představou mu přejel mráz po zádech. To nikdy, to radši umrznu venku. Nemůžu, riskovat další životy svých kamarádů. Nechci aby se do toho zamíchali.
Proč cítil že by ho jedině Peter dokázal ochránit i před jeho otcem? Ale neměl by ho do toho taky zatahovat. Nechce ho vystavovat nebezpečí. Tam venku na zahradě mu došlo že mu na Peterovi až příliš záleží. Že je mu s ním až moc dobře. Až se děsil chvíle jejich rozloučení, které brzy nastane.
Co mám dělat?

Ale odpověď nepřicházela. Co? Musím se vzpamatovat. Nemůžu tu sedět a fňukat.To bych se nikam nedostal a navíc už nejsem dítě. Měl bych se naučit postarat sám o sebe. Přežil jsem to ty dva měsíce, zvládnu to zas. Nechtěl si přiznávat že ty dva měsíce bylo jako živé peklo, proto znovu utekl. Už se nechtěl vracet, nikdy. To se radši nechá najít svým otcem a odevzdá se svému osudu... i když to bude smrt?

Prudce zatřepal hlavou. Na takové věci nesmím myslet. Rychle si opláchl obličej vodou a rozhodl se být silný a nedávat najevo strach. Tak přeci se ti to povedlo otče, přeci si mě něco naučil. Podíval se na sebe do zrcadla opovržlivým pohledem. Co na mě Peter vůbec vidí?
Sešel dolů a povšimnul si na stolku u dveří lesklého předmětu. Co to je. Bylo to kulaté a pozlacené... Rolničky!!! Ano na tom malém mahagonovém stolku leželi dvě zlaté rolničky s červenou mašlí.
Michail se u nich zastavil a obdivoval je. Pak se osmělil a zvedl je blíž ke svým očím aby si je prohlédl. Rolničky vydali krásný zvonivý zvuk. Michailovi se to strašně líbilo a tak s nimi zatřásl víc. Pokojem se ozval jejich hlas, který jako kdyby sebou nesl teplo vánoc. Michailovi oči se rozzářili. Peter ho tajně sledoval a opíral se o práh dveří. Ano takhle se mi líbí. Jak se usmívá a jak mu krásně hoří oči radostí. Když se Michail delší dobu nevracel, hodlal zjistit jestli je v pořádku a našel ho tady jak si hraje s těmi rolničkami.

Michail si ho zatím nevšiml, naprosto ho zaujal ten předmět. Sice už viděl v životě rolničky, ale nikdy tak hezké, malé a tak zvonivé. I paní domácí vykoukal ze spižírny, když uslyšela ten zvuk. Všichni tam stáli a sledovali bez hlesu chlapce jak si hraje. Byla to kouzelná chvíle.
" Líbí se ti"?
Michail až teď zaznamenal Peterovu přítomnost a trochu zrudnul.
" A...ano". Paní Maccnamara se k nim přidala a začala něco o překot drmolit Peterovi. Z toho co Michail byl schopný zachytit bylo jen pár slov. Rolničky....úklid. Víc už nestihl. A tak se Peter musel zase ujmout tlumočení.
"Paní Maccnamara říkala, že je našla v jednom pokoji při úklidu pod postelí. Nevěděla co s nimi a tak je dala sem v domění že si je někdo vezme".
Michail jen pokýval hlavou.
" Také říkala, že se ti asi líbí takže si je můžeš nechat, jako dárek, tedy pokud chceš".
" Cože"?
Michail se obrátil na starší zavalitou ženu a ta se jen mile usmála a pokývala hlavou na znamení souhlasu.
Pak začala Peterovi dále něco vysvětlovat a ten se netvářil moc nadšeně.
" Paní Maccnamara říká že ji hrozně připomínáš jejího vnuka. Žije prý v Bostonu a moc se s ním nevídá. Je jí to moc líto, že mu nemůže dát ani dárek k vánocům. A proto se rozhodla obdarovat aspoň tebe".

Michail měl slzy na krajíčku, tak proto se k němu chovala tak mile. Za celé ty měsíce se nesetkal s tak vřelým chováním. Ještě nikdo mu nechtěl sám od sebe pomoct, kromě Petera a i ten měl postraní úmysly. Nevěděl co má říct.
Proto jen poděkoval jak nejlépe uměl. Políbil paní domácí ručku, jak se na správného gentlemana ( kterým sice nebyl, ale snažil se ) sluší a patří a dokonce ji vystřihl malou poklonu.
Peter už to nevydržel. "Ty jeden šašku". Překvapilo ho jakou opravdu radost dokáže mít ten chlapec z takové maličkosti jako jsou rolničky. Ale nedokázal mu ji upřít, jen ho sledoval se zájmem. Taky bych si přál vykouzlit na jeho rtech tenhle překrásný vděčný úsměv, tenhle pohled plný radosti.
Michail použil stužku, která byla pevnější než se zdálo a omotal si rolničky kolem levého zápěstí. Pak trochu pohnul rukou a rolničky zase vydali svůj typický zvuk. Petera nenapadlo že je brzo začne nenávidět. Ale Michail byl spokojen a plně zaujat svou novou hračkou.