Kapitola 17

Tak dlouho šťouchali do té knihovny až se jim povedlo shodit pár knih z horních polic. Většina spadla bezpečně vedle pohovky. Ale zrovna Dostojevskému se zachtělo zamířit si to někam jinam. A tak Peter dostal po hlavě pěkně těžkou a tlustou bychlí, která měla na hřbetě název I D I O T, ( Dostojevského nejslavnější dílo), která vážila tak čtyři kila.
Vyjeknul a úplně zapomněl jak zvoucí tělo má zrovna pod sebou. Chytil se za hlavu a proklínal všechny velké ruské spisovatele 19 století, kteří píšou takhle tlusté knihy. Úplně se mu zatmělo před očima a viděl hvězdičky, nebo andílky...nebo co to bylo.
" To je snad zlý sen. Proč mě bůh tak trestá". Začal se tam rozčilovat a soptil vzteky. Michail se rozesmál a povedlo se mu konečně posadit se vedle Petera. Zvednul ze země tu inkriminovanou knihu. "Ze by se ti někdo snažil něco naznačit"? S tím opravdu vybuchl v smích. Bylo mu jedno že má rozepnutou košili a sedí si tam jak kdyby se venku nechumelilo ( a že se tam chumelilo ). Tomu se nedalo nesmát. Peter dostal právě po hlavě Idiotem? Asi se mu bůh vážně snaží něco říct tímhle zásahem.

Peter se na něho vztekle podíval. Jeho sexuální frustrace nabývala neblahých rozměrů.
Chytil knihu a vyrval ji Michailovi z rukou. Já ti dám Idiota.... Nejradši by knihu hodil co nejdál to šlo. Ale pak si uvědomil že ta kniha vlastně za nic nemůže. A navíc s knihami se nehází.
Proto ji jen odložil na stolek. Měl chuť vraždit. Zrovna když to vypadalo tak slibně.
Michailovi ho přišlo líto. Proto si přisedl ještě blíž a vjel mu rukou do vlasů. Peter k němu zvednul pohled. "Asi budeš mít pořádnou bouli, ale dobře ti tak".
A v tom si to Peter uvědomil. Vždycky když chtěl s Michailem zajít dál než k polibkům něco ho vyrušilo nebo mu v tom zabránilo. To bylo už podezřelé. Přeci to nemůžou být pořád náhody nebo ano? Nevěřil že by nad nimi byl někdo, kdo by si jeho sblížení s Michailem nepřál. To je hloupost. Spíš začínal být malinko paranoidní. Co když ten chlapec je opravdu nějaký démon pokušení a ty náhody vlastně vyvolává aby mě trápil? Co když má nějakou nadpřirozenou moc a používá ji proti mě?
Blbost. Musím myslet racionálně.
" Chceš ji pofoukat"?
Michail se k němu naklonil.

" Řekni kde to bolí". S tím se tvářil tak svůdně, že nešlo odolat. Klidně si mě foukej jak chceš, ale zrovna tam tomu asi moc nepomůžeš. Peter si povzdechnul a nechal si foukat bouli jako malý kluk.
Když však ucítil že Michail postižené místo nejen pofoukal, ale i políbil, zrodil se mu v hlavě plán.
Michail chtěl trochu napravit co způsobil a navíc se Peter tvářil jako kdyby mu právě ulétli včely.
" Tady... a tady taky". Michail obě dvě místa jemně políbil.
Tak to se mi líbí. Peter ho postupně směřoval ke svým rtům.
" Tady to taky bolí"?
" Strašně".

Michail vykouzlil svůj čarovný úsměv a políbil Petera i na rty. Přesně na to ten čekal a polibek si pořádně užil. Dal do něj všechnu svou naléhavost i cit. Tomu se prostě nedalo odolat. Oba tam seděli, všude kolem nich rozházené knihy a jen se líbali.
Když se oba po chvilce od sebe odtrhly Michail vstal z pohovky. Nevydržel by tam s Peterem ani o minutku déle. Zrovna začínal pociťovat neblahé mravenčení v podbřišku a to nevěstilo nic dobrého.
Peter ho nechápavě sledoval. Kam mi zase utíká? Já ho snad k té pohovce přivážu a bude klid!
" Musíme ty knížky uklidit než na nás přijde paní domácí".
" Nepočká to"?
" Ne".

Peter ho chvilku sledoval jak se shýbá pro knížky a snaží se je umístit na jejich místa. Líbila se mu jeho postava. A navíc si stále nezapnul košili. Krásný to pohled na tak mladé a odhalené tělo. Kéž by mi dovolil trochu víc. Proto se mu rozhodl pomoct.
Michail se snažil stoupnout na špičky aby dosáhl na vrchní polici. Ale byl příliš malý. Když ucítil jak se o něj Peter otřel zezadu, úplně ztratil rovnováhu a padnul mu do náručí. Tak sladký úsměv a ještě sladší polibek.
"Nemůžu....nemůžu přestat".
Michail zpozorněl. Co tím myslí? Podíval se na něj nechápavě, když ucítil jak ho jeho ruce hladí na hrudi.
Už zase? Ale tentokrát to bylo jiné.Peter se na to horečně soustředil. Nebylo to tak vášnivé, ale spíše romantické. Peter mu pomalu zase zapnul každý knoflík. S tou rozepnutou košilí by mě tu příliš pokoušel a já mu nechci ublížit. Při každém tom mizerném malém knoflíčku musel bojovat sám se sebou.
Michail byl jeho činy překvapen. Proč mě zapíná když se na mě před chvíli vrhal jako hladové zvíře? To prostě nechápu.
Když se mu tento vnitřní boj povedlo vyhrát otočil chlapce k sobě a chvíli se na něj jen díval. Pak ho začal hladit po tváři. Michail si najednou připadal v ráji.
" Nemůžu přestat tě líbat", zachraptěl Peter. "Proč nemůžu přestat po tobě toužit? Co si to se mnou provedl"?

Michail nevěděl co na tohle odpovědět. Jen na něj zíral neschopen slova.
Ta tísnivá atmosféra mu nešla z mysli.
"Možná že jsem kouzelník". Michail se snažil situaci odlehčit.
"To asi ano".
Ještě chvilku se nechal Michail unášet tím čokoládovým pohledem. Ještě chvilku chtěl strávit v jeho náručí. Věděl moc dobře že jejich chvilky se krátí rychlostí světla. Proč musí vše krásné končit tak brzo, pomyslel si.
" Měl by sis jit zabalit. Za chvilku tu máme odvoz". Peter se odvrátil a snažil se posbírat zbylé knihy.
Michail si připadal zrazený a odstrčený. Bolelo to. Ale měl pravdu. Proto se bez nejmenšího rozloučení vytratil z pokoje.I Peter věděl že brzy se budou muset rozloučit. Nechtěl to, ale jak by tomu mohl zabránit? Co má udělat aby o toho mladíka nepřišel? Nechtěl ho pouštět. Nechtěl se znovu loučit. Michail naplňoval jeho srdce radostí a smíchem. Bez něho to bude vše zase šedé a opuštěné. Vše? Ne, jen jeho život. "Nechci tě nechat odejít", pronesl polohlasně sám pro sebe.