Kapitola 18

Když Michail seběhl schody se svou opravdu malou příruční taštičkou ( Peter raději ani nechtěl vědět co všechno v tom má ) málem vrazil do paní domácí a Petera, kteří stáli pod schody. Zrovna se loučili a podávali si ruce. Michail se taky velmi zdvořile rozloučil a pak následoval Petera na recepci.
Člověk by řekl že má Michail trochu pomalé vedení, ale až tady mu došla jedna velmi zásadní věc. A to že nemá peníze na to aby zaplatil pokoj a ani jídlo. Jeho pohled prozrazoval paniku. Tak tohle teda byla rána. Co teď bude dělat? Že by se záhadně vypařil bez placení? Ne to by nebylo fér vůči paní domácí, byla na něj tak hodná. S tím se podíval na krásné rolničky, které mu darovala. Proto zatahal Petera za rukáv a ten se na něj otočil.

" Děje se něco"? Zeptal se když viděl jeho zděšený pohled. Michail zatím kroutil špičkou boty v podlaze a bál se Peterovi podívat do očí.
" Já...no když já..." Ale nebyl schopný mu to říct. Tak tohle je situace. Já si připadám tak trapně. Zhluboka se proto nadechl a pak to prostě vysypal co nejrychleji to šlo.
" Já nemám peníze na zaplacení hotelu". S tím vystřídal asi tři barvy...od bílé po zelenou až po červenou. Čekal křik, čekal nechápavé otázky...čekal jen to nejhorší, ale ne tohle.
" Já vím. Přece jsem tě pozval ne".
Teď byl Michail úplně vyveden z míry. "Ale to přeci nejde...já...".
"Proč by to nešlo"?
Ano Peter to věděl už od letiště. Kdyby ten chlapec nějaké peníze měl tak by si přece koupil něco k jídlu, nebo aspoň něco teplejšího na sebe. Nejsem hlupák maličký, vím že ty budeš asi nějaký uprchlík.

Peter vyndal svoji kreditní kartu a bez dalších průtahů zaplatil za ně za oba. Když chtěl však vykročit ven k taxíku, všimnul si že ho mladík nenásleduje. Proto se pro něj vrátil.
"To je přeci v pořádku ne"?
" Já...", ale víc už nestihl dodat. Ty čokoládové oči ho propalovali pohledem. "Všechno ti to vrátím, slibuju". Špitl Michail spíš pro sebe. Všechno, až teda budu mít z čeho. Nejsem ten typ co se nechá vydržovat. Ta představa mu byla odporná.
"Já vím". Peter se hlasitě zasmál a vzal mladíka kolem ramen. V takovém dobrém rozpoložení nastoupili spolu znovu do taxíku.
"Co hodláš dělat v Praze"? Peter se znovu osmělil se mladíka zeptat. Tentokrát však zvolil trochu jiný tón. Michail se díval z okna na poletující vločky. Chvíli mlčel. Pak se rozhodl že přeci jenom nějaké informace Peterovi dluží. Rozhodl se mu říct pravdu.
"Já nevím".
Petera to zarazilo. Copak ten mladík nemá žádné plány? Tohle mu vrtalo hlavou.
" Možná si po novém roce najdu nějakou práci a levný podnájem, někde na kraji města". Michail už byl smířený s osudem, proto jeho hlas zněl tentokrát klidně, zdálo by se že až chladně. Jako kdyby mu to bylo jedno.

Peterův senzor začal blikat červeně a to nevěštilo nic dobrého. Něco mi tu pořád uniká. Michail je tak tajemný. Nemá peníze, o rodině nechce mluvit, asi utekl z domu a vydal se sám až do Ameriky. Při té představě se přímo zděsil. Bez peněz, bez přátel, bez střechy nad hlavou...ano věděl moc dobře jak to s nelegálními přistěhovalci ve státech chodí. Většinou si je odchytnou nějací překupníci a prodají je těm kdo dá nejvíc. Ženy na prostituci a muže na těžkou manuální práci. Začal si pospojovávat všechny indicie. Proto ty hrubé ruce u takového mladíka. Pravděpodobně otročil někde na stavbě a odměnou mu byl jen nocleh v nějaké špinavé díře a jedno jídlo denně. Proto ten neustálí hlad. Ano už mi to do sebe zapadá. Asi už to nemohl vydržet a proto se rozhodl vrátit se do Česka. Ale proč se nevrátí k rodině?
Když se Peter na mladíka podíval připadal mu jako malé opuštěné štěně, které vyhodili na ulici. Bolelo ho s toho u srdce. Tak proto ty smutné oči. Bože, kolik špatného si musel zažít za tak krátkou dobu?
Proto se Peter rozhodl pro radikální krok. Už si byl jistý že nemůže Michaila nechat odejít, všechno v něm křičelo aby mu pomohl, aby ho ochraňoval, že to Michail potřebuje.
"Máš vůbec kam jít"?
Michail neodpovídal. Snažil se potlačit slzy a proto seděl otočený k Peterovi zády.
" Michaile"! Peter už měl těch jeho útěků plné zuby a tak v jeho hlase zněla netrpělivost.
" Proč se na mě nedíváš když s tebou mluvím"!
Možná to znělo příliš tvrdě. Musel ho ale probrat z téhle letargie, copak nevidí že takhle to dál nejde? Je příliš hrdý na to aby požádal o pomoc?
Když ho Peter k sobě násilím otočil všimnul si že mu skanula po tváři ojedinělá slza. Michail ji okamžitě utřel rukávem. Ne nebudu plakat. Nechci plakat. Nechci aby věděl....
" Co je ti do toho", vyjel na něj. Ale Petera to nepřekvapilo. Všimnul si tohoto jevu už dřív. Když zatlačí jakkoliv chlapce do kouta začne kopat kolem sebe jako splašený, jen aby nedal najevo jak moc je zranitelný.
Proto se Peter rozhodl tu jeho hezkou barieru konečně prolomit. Pevně chytil jeho zápěstí a skroutil mu ho. Michail jenom zasykl, ale jinak nevydal ani hlásku.
" Pusť mě"!
" Ne dokud mi neodpovíš na mou otázku"!

Začali spolu zápasit na zadních sedadlech. Taxikář je sledoval s obavou a měl chuť je vyhodit ven do mrazu. Ale ten chlap mu dal vysoké dížko tak nemohl.
Michail věděl že nemá proti Peterovi žádnou šanci, ale přesto se nechtěl vzdát své hezké ulity, do které si tak úspěšně zalezl.
" Zlomíš mi ruku ty blbče"!
Ještě chvíli se snažil vyprostit. Ale marně. Byl už vyčerpaný, také si všiml že se opravdu rozplakal a to ho ještě víc oslabovalo. Proto se rozhodl pro poslední krok ze zoufalství. Nahnul se ke dveřím taxíku a za jízdy je otevřel. V Peterovi úplně hrklo.
Taxikář na ně začal něco pořvávat, ale Peter ho nevnímal. Zašel bys tak daleko aby ses zachránil?
" Michaile"!!! S tím ho na poslední chvíli vtáhl zpátky do taxíku přitiskl na svou hruď vší silou a rychle zabouchl dveře.Teď už znal odpověď. Už dost hloupostí. Taxikář řval něco o vystupování a o polici.
" Prosím, nic se neděje, pokračujte v řízení". Muž za volantem jen zabručel nějakou sprostou nadávku a dál si jich nevšímal.
"Proč ty hlupáčku, proč tohle děláš. Já ti nechci ublížit, zkus mi důvěřovat".

Michail měl svůj obličej zabořený do Peterova kabátu a plakal. Nepouštěj mě prosím. Já už nemám sílu dál bojovat sám. Chtěl bych zůstat s tebou. Kéž bych ti to dokázal říct.
Jeho hlas ho konejšil. Pro tuhle krátkou chvíli se nechal rozmazlovat. Pro tuhle chvíli by chtěl aby nic na světě neexistovalo, jen ta hřejivá náruč a on v ní. Michail se pokoušel uklidnit, ale cítil se čím dál tím slabší. Pak drapl Petera silně za kabát až mu zbělali klouby.
" Nepouštěj mě prosím".
" Neboj se nepustím. Ale pokus se uklidnit ano. Noták, přece nebudeš plakat. Velcí kluci nebrečí".
Pokoušel se ho trochu rozveselit. Povedlo se. Michail konečně vyndal hlavu z jeho kabátu a Peter si oddychl. Koukal na něj znovu tím uslzeným pohledem a jemu z toho pukalo srdce na tisíc kousků. Nechci už tě nikdy vidět plakat. Chci aby ses usmíval, abys byl veselý a šťastný.
Sehnul se k polibku. Ale moc si ho neužil. Chutnal tak zoufale a tak slaně od slz.
" Už nechci abys plakal".
Michail jen kývl a osušil si slzy. Promnul si svou bolavou ruku.
" To si nemusel, bolelo to". Snažil se tvářit ublíženě.
" Co máš v plánu po příletu do Prahy"?
" Už jsem ti řekl že nevím". Michail už byl celkem naštvaný, ten chlap byl jak ohraná deska..
" Rád bych tě pozval na druhou večeři".
Tak teď mladík zůstal sedět přimražený k sedačce. To myslí vážně? On mě chce pozvat znova? Proč asi. Michail se ušklíbnul.
" Večeře? Hm to zní zajímavě. A pozveš mě ještě k sobě na skleničku vína a dezert"?
Tak ty se mi budeš vysmívat? To od tebe není hezké. Ale stejně byl rád že Michail už je zase zpátky. Tu jeho kousavou ironii měl rád. Chtěl bych tě pozvat k sobě, ale to bys potom zůstal i na snídani ať už dobrovolně či ne.
" Ne. Vyjedl bys mi ledničku a to nehodlám riskovat".
Michail se na něj zamračil. No to určitě.
"Vsadím se že v ní stejně nemáš nic než plíseň. A možná i ta tam umřela dávno hlady".
Teď to opravdu trefil. Posteskl si Peter, ale přitom se rozesmál.
" No když myslíš".Chlapci se líbil jeho sametový smích. Rád by ho slýchával častěji. Proto se k němu trochu víc přitulil.
"A vůbec, mám to snad brát jako rande"? Peter se zarazil. Rande? Tak takhle jsem o tom neuvažoval. "Hm to rozhodně".