Kapitola 20

Byl jsem v rozpacích. To co mi Marek u oběda navrhnul, dokonce mi i vrátil můj notes.
"Nechci na tebe tlačit, či dělat něco co si nepřeješ, jen jsem ti chtěl ukázat že ta možnost tu je. Záleží jen na tobě jak se rozhodneš".
Věděl jsem že má pravdu, ale na něco takového jsem si netroufal. To přeci nejde, udělat z toho knihu...to... Ten den jsem o tom hodně přemýšlel. Možná je hloupé takhle snít, využívat kontaktů svého milence abych se zviditelnil? To se mi ani trochu nelíbilo. Marek si mě stáhnul k sobě na pohovku a dívaly jsme se do ohně v krbu, jak v něm praskají polena. Bylo mi tak krásně v jeho náručí. Nechtěl jsem aby tohle někdy skončilo, chtěl jsem zastavit čas. O ničem nemuset přemýšlet, nic nemuset řešit, jen být šťastný v Markově objetí. Ale přeci jen jsem si v duchu říkal, vždyť se mám dobře. Mám rodiče, kteří mě milují a podporují, můj vztah s Markem jim nevadí. Mám babičku, která by mohla z fleku dělat dohazovačku a trhlou kamarádku, bez které bych se s Markem ani neodvážil promluvit. Mám kolem sebe spoustu skvělých lidí. Nemám proč tedy zastavovat čas, chci nové zážitky, ať přijdou ty špatné nebo ty zlé.
"Dobře, souhlasím. Ale mám podmínku".
"Podmínku? Jakou"?
Jen jsem se tomu schválně ďábelsky zaculil, ale odmítl jsem mu ji říct, bude to překvapení.

Víkend proběhl skvěle. Marek mě vzal na procházku do lesa a na myslivecký posed, kam mě skoro násilím došťouchal a fyzicky napadl mé ošacení. I když jsem se mu snažil říct, že to je pěkně perverzí milovat se na posedu a že mi umrzne zadnice, tvrdil že mi ji zahřeje, takže mi nedal na vybranou. Přeci jen měl pravdu, byl to skvělý zážitek. Myslel jsem že snad umřu vzrušením. Ale popravdě, trochu jsem se bál že to ten posed nepřežije, protože byl takový celý pofidérní a my značně náruživý. Ale dobře to dopadlo. Dokonce jsme našly pár praváků v mlází a Marek chtěl abych mu je udělal k večeři. Houby jsem nikdy nedělal, ale když Marek řekl že mi pomůže, měl jsem chuť volat hasiče už předem, protože tohle dopadne špatně.
Se smíchem a olíbáváním jsme přeci jen spolu splácali něco co vypadalo jako smaženice. Marek ale trval na tom že musím ochutnat první, bál se snad že ho otrávím a budu tancovat na jeho mrtvole? Naštěstí houby poznám dobře, děda mě na ně často brával, když ještě žil a učil mě, které sbírat a které ne. Takže to naše žaludky přežily celkem ve zdraví. Večer jsme si zalezly do postýlky a Marek trval na tom že mu musím číst pohádku na dobrou noc. Kroutil jsem nad tím nevěřícně hlavou, byl jako umíněné dítě. Tvrdil že jinak neusne a ráno bude nevrlý jako starý medvěd. A tak jsem souhlasil. Ale když mi strčil pod nos můj notes a ukázal na jednu z povídek, zbělal jsem a začal koktat. Útěk z postele se mi nevydařil a vzhledem k tomu, že jsem nechtěl spát někde v lese na mechu nesměl jsem prý dělat neplechu.
Vlastně jsem ho chtěl za to veršování umlátit tou nejtupější sekyrkou, která existuje. Číst něco takového a ještě nahlas, to přeci nejde. Ale jak se zdálo Marek na tom trval a tak jsem se začetl a dělal že nevnímám ty jeho ruce co mi klouzaly po těle ani své stále vzrůstající vzrušení.
Bohužel jsem svou povídku už nestihl dočíst do konce, to prostě nebylo v lidských silách. Marek to moc dobře věděl. Ale po našem milování si to pochvaloval a chtěl abych mu četl častěji, že ho to vzrušilo jako máloco. Otočil jsem se k němu zády a zbytek noci jsem trucoval. Ale nechal jsem se přeci jen přikrýt a obejmout.

Oba jsme věděly, že se na něj nezlobím, ale že jsem přeci jen trochu stydlivější povahy a tak mi tohle dělalo trochu problémy. Mám ten dojem že si Marek vytyčil jasný cíl, zbavit mě mé stydlivosti a dařilo se mu to skvěle.

Vůbec se mi nechtělo v neděli odpoledne odjíždět. Ani trochu. Měl jsem na tuhle chajdu skvělé vzpomínky, na které nikdy nezapomenu. Ale bylo na čase se vrátit do reálného světa. A taky domů. Marek slíbil, že si sem zase zajedeme třeba v zimě. Trochu mě to děsilo, být tu odříznutý od světa s tímhle sexuálně neukojitelným stvořením, ale souhlasil jsem. Kdo by dokázal odmítnout ten svůdný pohled a jeho úsměvu.
Cesta byla strašně dlouhá, nebo se mi to jen zdálo? Marek mě zase vrátil poctivě rodičům a dokonce zůstal u nás na večeři, což mě překvapilo. Ale mamka byla ráda a vyzvídala jak jsme se měly. Vzhledem k tomu že já se tlemil jako idiot už od příjezdu a Marek byl podivně zamlklý a nehovorný, asi to bylo jak mamce tak taťkovi jasné, ale raději se dál neptali. Rozloučily jsme se s Markem jen na pár hodin, protože stejně se druhý den uvidíme ve škole. Marek ještě sice pohrozil písemkou, aby se neřeklo že mu měkne mozek a tvrdne něco zcela jiného, ale já věděl že jen straší.
Tolik jsem ho miloval. Až při tom rozloučení jsem si to uvědomil. Že dny bez něho jsou pro mě utrpení...už tu fňukám vážně jako nějaká slečinka.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Nechal jsem Markovi můj notes. Říkal že ho ukáže své ex-editorce. Děsil jsem se toho. Co když se mu kvůli tomu vysměje do očí? Nebo co když řekne že je to dobré? Nevím čeho jsem se bál víc. Bylo to tak hloupé.

Po vyučování mě Marek zatáhnul k sobě do kabinetu.
"Půjdeš se mnou dnes na oběd"?
"Mám snad na výběr"?
"Hm, mám ten pocit že nemáš. A vůbec, přestaň se oblékat tak vyzývavě provokuje mě to".
"Cože? Vyzývavě? To mám chodit v pytli"?
Rozesmály jsme se tomu a začaly se líbat. Chtěl jsem ho. Celý den ty tvrdé dřevěné židle...moje pozadí toho mělo plné zuby.
"A ten oběd myslíš jako oběd nebo jako sex o třetí"?
"Ale no ták, co si o mně myslíš? Samozřejmě že oběd, ale nebudeme tam samy".
A je to tady...bylo mi jasné, že tenhle den jednou přijde, že se budu muset postavit čelem k té ženštině. Na první pohled nevypadala zrovna sympaticky, ten její nálet tenkrát u Marka doma, ještě teď jsem z toho měl husí kůži. Proto mě nenadchlo, že má můj notes a že to bude komentovat. Zahrabu se pod stůl a budu dělat že tam nejsem...
Snažil jsem se Markovi říct že jsem si to rozmyslel, že jsem onemocněl nakažlivou chorobou nebo že mi zrovna umírá neexistující křeček, ale nic nepomohlo. Jen se tomu smál a nastrkal mě do auta.
"Ale no ták, nebuď zbabělec, ona ti hlavu neukousne, sice má trochu nevybíravý slovník, ale je to profesionálka, proto jsem s ní tak dlouho spolupracoval".
"Nejsem zbabělec, jen mi to už nepřijde jako zas tak skvělý nápad".

Marek vybral moji oblíbenou restauraci a já měl z toho radost. Zrovna jsem se cpal pohárem, když jsem spatřil ty vysoké podpatky a tmavý kostým s výstřihem do půl pasu. Co na ni Marek viděl? Pozdravila se s ním a přisedla k našemu stolu. Hned nás oba sjela pohledem a začala se smát. Nevěděl jsem co je na nás k smíchu.
"Takže si ho konečně přefiknul, no gratuluji, já už myslela že z tebe udělá mnicha".
Málem jsem spolknul lžičku šokem a začal klopit oči.
"Hele klídek ano, mohly by jsme se nezabývat našim soukromým životem ale prací"?
"No jo, no jo...asi myslíš tohle co"?

Vyndala ze své aktovky právě můj notes a já dělal, že jsem tak maličký až nejdu vidět. Nejdřív nás dlouho napínala, když si nás měřila pohledem, pak se začala usmívat a já už věděl že to nevěstí nic dobrého.
"Takže jsi to četla"?
"Vše co mi nabídneš si ráda přečtu, vždyť to víš. Ale mám pocit, že tohle bude práce tady mladého pána, protože tvůj styl poznám".
"Já...no ano...to jsem psal já".
"Je vážně rozkošný, skvělý vkus Marečku".
"Tak? Co si o tom myslíš"?
"No...no...je to velice zajímavá četba. Nevěděla jsem že spisovatelství je pohlavně přenosná choroba".
Měl jsem chuť po ní hodit tím pohárem, aby ji zchladnul mozek.
"Moc vtipné. Žádal jsem tě o profesní přístup, mrzí mě že musím jít za někým jiným".
"Nechápu o čem to tu mluvíš, vážně mi nedopřeješ ani trochu zábavy, no dobře...četla jsem to. Chce to sice ještě nějaké úpravy ale...".
"Ale"?
Hned jsem zpozorněl, možná až příliš prudce, protože se editorka rozesmála. I Marek se tomu tajuplně pousmíval.
"Asi takhle mladíku, s brakem bych se nezdržovala. Věřím Markovu nosu na příběhy. Takže jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. Líbilo se mi to. Je to odvážné svěží, rychlé a pěkně čtivé. Není to sice žádný Shaekespeare, ale fanynkám by se to mohlo líbit".
"Vážně si to myslíš"?

"Nemám přeci proč si vymýšlet či lichotit tvému milenci".
Vykulil jsem oči. Ona vážně řekla že je to dobré? Zapomněl jsem i dýchat, jen jsem na ni upíral pohled hodný obdivu.
"Jak jsem řekla chce to ještě úpravy, ale s tím už něco provedeme. Ale byl to dobrý nápad Marečku, strčit mi za tebe náhradu".

"Tak to přece není Leni".
"Slyšela jsem ale, že pánovi narostl hřebínek a má nějaké podmínky".
Konečně jsem pookřál. Pomsta...pomsta bude má. "No jistě,... pokud budete chtít moje povídky vydat mám podmínku, bude na mé knize spolupracovat i můj lektor....".
Nastalo hrobové ticho. Já to ze sebe tak vychrlil a tvářil se tak smrtelně vážně, až mě to samotného vyděsilo. Kde jsem sebral tu odvahu být takhle drzý a určovat si podmínky? Měl bych jásat že mi chtějí vydat povídku. Marek se na mě podíval a konečně mu to došlo. "No počkej...ale tohle jsme si nedomluvily. Už jsem ti řekl že jsem se psaním skončil".
"Tak to máš blbé, pokud ty jsi skončil, tak já nemám ani chuť začínat". Bylo to sprosté vydírání, já vím. Ale byl to jediný způsob jak Marka donutit nepřestávat psát. Miloval jsem jeho práci, nechtěl jsem aby přestal psát. Tak nějak mi to přeci jen chybělo, ty staré časy, kdy jsem si jeho knihy schovával pod postelí, kdy jsem snil o tom že jednou se snad ten spisovatelský bůh snese na zem a aspoň o mě zavadí okem. To že zavadí i jinými částmi těla byly moje nejerotičtější sny, které se tak snadno vyplnily. Jak zvláštní to bylo.
"No počkej mladíku, ty chceš...to snad ne. A Marek o tom nic nevěděl co? No to je gól, začínáš se mi líbit čím dál víc. Víš jaký to bude mít úspěch? Společná sbírka povídek? Návrat velkého M.K... Mohli by jste jednu napsat společně a pak taky....".

Už si ani nepamatuju co ta editorka mlela dál, nějak jsem ji přestal vnímat. Měl jsem co dělat abych si Marka udobřil štěněčím pohledem. Neměl z toho radost, ale neodmítl to. Takže jsem mohl mít naději. Naše pracovní schůzka skončila a Marek mě odvezl domů.
"Tak tohle byla ta tvoje podmínka? Chceš abych se vrátil k psaní"?
"Já no omlouvám se, ale prostě to není takhle teď správné. Zlobíš se na mě za to"?

Marek jen zavrtěl hlavou a aby mě trochu napnul slíbil, že si to celé promyslí. To bylo víc než bych mohl čekat.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nakonec se mi Marka přeci jen povedlo přesvědčit aby začal znovu psát, sice se netvářil dvakrát nadšeně a mumlal jako ten největší morous, ale dost nekalými technikami jsem dovedl změnit jeho názor. Stačilo mu na dva týdny upřít sex a byl jako beránek.
I když ze začátku brblal, jakmile se do toho pustil šlo mu to samo. Rád jsem ho sledoval při práci. Na podzim jsme spolu zkoušely i stvořit společnou povídku, ale bylo to těžší než jsem čekal. Oba jsme měly trochu jiný styl psaní a oba jsem se u toho dost hádaly, takže často takové psaní skončilo tím že jsem nafoukaně odešel, či Marek odmítl spolupracovat. To byl značný problém. Editorka lomila nad námi rukama a osočovala nás z nicnedělání. Když je tak chytrá ať si to dělá sama. Nakonec jsem si přeci jen postěžoval u osoby, která mě dokázala vždy podržet.
"Simi jsem se silami v koncích. S ním se nedá spolupracovat. Vůbec mi v tom nepomáhá".
"Ady, ty náš malý chudáčku. Vážně v tomhle nějak nevím...no jak ti pomoct".
Sdělil jsem Simonce koncept naší povídky a vysvětlil jí, že jsme zamrzly na mrtvém bodu a dál se nehneme, tedy...no Marek se chce hnout až moc a já zase málo, takže z toho vždycky vzejde strašná slátanina. Dosud to šlo však pěkně, mělo to jistý náboj, bylo to hravé...nevím v čem je chyba.
"To bude asi tím že Marek není zvyklý s někým spolupracovat a ty taky ne. Oba to chcete mít po svém a jste tak tvrdohlavý, že ani jeden z vás neustoupí. Takhle to nikdy nedopíšete. Chce to zapojit fantasii Ady".
Fantasii? A co asi dělám hm? Musel jsem o tom přemýšlet mnoho dnů. Markovo uvažování je značně odlišné, ale přesto věřím že to dokážeme. I kdybych ho k té povídce měl dokopat....
No jistě. Musel jsem prudce zabrzdit na chodníku, abych si to promyslel. Začalo se mi všechno skládat dohromady. Už tomu rozumím, už vím kde je problém. Marek používá své milence jako inspiraci. Jeho příběhy nejsou tak zcela fikcí, tak jako u mě. Konečně mi došlo proč naše spolupráce ztroskotává. Marek neumí improvizovat. Neumí si celý příběh vymyslet...musí k tomu mít nějaké prožité fakta, aby se měl o co opřít.
Už vím jak tuhle patovou situaci vyřešit. Musím mu ty fakta doplnit.

Doma jsem shodil tašku s učením, rozloučil se s mamkou a utíkal na autobus do vilové čtvrti. Chtěl jsem si svou teorii prověřit v praxi. Jak se zdálo mojí mamce, doma jsem trávil čím dál méně času. Dělalo ji to trochu starosti. S Markem jsme se dohodly, že mým rodičům zatím o společné knize neřekneme, nemuseli by to přijmout dobře.
Když jsem konečně dorazil k Markovi, hověl si ve svém křesle s novinami přes obličej. Vypadal tak k pomilování. Stáhnul jsem mu noviny a zjistil že usnul. Proto jsem se rozhodl pro hru. Vzbudil jsem ho polibkem.
"Vstáváme pane profesore, máte spoustu práce". Odpovědí mi bylo jen jakési zahuhlání.
"Ale no ták, pane profesore, slíbil jste mi doučování z americké literatury. Pozval jste mě k sobě domů vzpomínáte"?

To všechno jsem si vymyslel, abych Marka naladil na vlnu příběhu. "Nemám rád americkou literaturu".
"Ale to já taky ne, přece mě nenecháte propadnout, svého oblíbeného studenta hm"?
Složil jsem se ke stolu a tvářil se tak nevině, jak jen to šlo, zatímco jsem čekal na doučování. Marek na mě překvapeně hleděl a nechápal co se děje, protože když jsme byly spolu nikdy jsem ho neoslovoval profesore, nebo pane učiteli, lezlo mu to na nervy.
Přeci jen se vyhrabal do sedu a trochu si protřel oči. "Hraj se mnou, uvidíš že se ti to bude líbit".
Nebyla jiná možnost. Ale popravdě mě tahle hra značně bavila. A když se Marek připojil a držel se příběhu naší povídky, poznal jsem že takhle to musí být, takhle to musíme napsat. Naší hru jsme skončily v posteli, i když jsem se jako správný nevinný student musel bránit a byl jsem rádoby znásilněn stálo to za to. Přišel jsem na způsob jak dokončit naší společnou práci. Vymýšlel jsem stále nové dobrodružství učitele a žáka a snažil se Marka zapojit, poté nám šlo psaní jedna báseň. Smály jsme se u toho, občas i mazlily, ale už nikdy jsme neměly konflikty ať už šlo o příběh či děj.
Nakonec jsme naší povídku dokončily těsně před vánoci. Marek byl trochu zklamán, že naše hra končí, protože si to nějak moc oblíbil. Já si konečně oddechl, protože to bylo dost náročné. Když jsme naší práci předkládaly editorce, přinesla nám to druhý den zpátky a já jen trnul hrůzou.
"To bylo...to bylo...famózní, fantastické,fascinující, fabulární...". Použila ještě asi deset podobných výrazů, kterým jsem nerozuměl, ale zdála se být navýsost spokojená.
"Nevím jak jste něco takového vy dva dokázali stvořit, ale skládám vám obrovskou poklonu. Když jsem to začala číst úplně mě to pohltilo a nechtělo pustit, pročetla jsem na tom celou noc a taky celý den v práci".

Byl jsem překvapen. Marek se jen potěšeně usmíval a vychutnával si tohle lichocení. Ty jeden egoisto...
"Já vás chci...chci vás zkřížit do jednoho spisovatele, prostě chci. Tohle bude trhák to vám povídám, jako že já mám sakra čuch na dobré knihy v tomto žánru".
Ta editorka byla vždycky tak děsivá nebo to bylo tím nadšením co ji lítalo z očí? Bál jsem se, aby mě nějaké netrefilo...
"Musíte pokračovat, ve společném psaní, tohle je prostě dokonalost sama".
"Ale dej pokoj, ještě nebylo vydáno ani tohle. Neříkej hop...".
"Ty si býval vždycky skeptik Marečku, ale tohle co jste stvořili je svěží vánek BL novel".
Sama si to přesvědčivě odkývala a pak nás sondovala pohledem. "A vůbec...jak vám to spolu šlo"?
Měl jsem chuť ji zakousnout za tu otázku. Přišel jsem o dvě košile, které padly za vlast, dostal páskem přes zadek, ten flek ve sborovně na koberci nechtěl jít dolů i když Marek sveřepě tvrdil uklizečce že tam vylil čaj, některé písemky se záhadně ztratily spolu s ukazovátkem ( které si můj zadek stále živě pamatuje ), náhradní klíče k výtvarnému kabinetu se záhadně také nenašly do dnes a zmizelo pár širokých štětců...taky padly za vlast, mám omlácené záda od zdi, modřiny na zápěstí jak jsem měl v roli být při sexu přivázán ( stejně se mi to celkem líbilo ), a vešel by se do mě i traktor, o těch pomůckách co Marek vydoloval bůh ví kde se raději ani nechci zmiňovat...Tomuhle veledílu jsem toho obětoval hodně, takže jestli to nebude nejprodávanější BL novela roku tak se snad zastřelím.