Kapitola 42

Peter Michaila hledal dlouho do noci a pobíhal venku jako smyslu zbavený. Občas zastavoval chodce a vyptával se jich jestli Michaila neviděli. Ale všichni jen zamítavě kroutili hlavou. Přeci se mi nemohl vypařit, propadnout se do země. Mišáčku, kdepak si moje sluníčko. Chci se ti omluvit, musím se ti omluvit. Doufám že se ti nic nestalo. Nakonec se jen Peter vrátil do svého bytu a prohledal si vzkazy na záznamníku. Ne ani nezavolal. Kde jsi Míšo? Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Jak tě mám najít? Dobře si uvědomoval, že policii volat nemůže, jen by se zbytečně vyptávali a to by bylo nebezpečné. Na Davida spoléhat také nemohl, ten viděl jen ve všem zločin a svou práci....ale o co víc byl on lepší? Nechal Michaila přeci utéct, nevysvětlil mu situaci. Chápal jak se asi chlapec cítí, sám někde tam venku, bez bundy a zrazený osobou, kterou miloval. Slíbil jsem mu že ho ochráním, že ho budu milovat ať se stane cokoliv. Nebyly to jen plané sliby, myslel jsem to vážně.

Povedlo se mu nějakým zázrakem přimět Davida aby mlčel. I když tvrdil že je to proti jeho přesvědčení a morálce, Peter mu to nebaštil. Proto se rozhodl jít s pravdou ven. Řekl mu že Michail je jeho milenec. Davida to natolik uzemnilo že si musel sednout na lavičku v parku, aby se mu povedlo to rozdýchat. Nějak nevěřil svým uším. Peter nevěděl jestli mu může po tom všem věřit, ale rozhodl se jít s celou pravdou ven a tak mu povyprávěl příběh jak Michaila potkal a jak se o jeho identitě dozvěděl teprve před pár dny. I když to pro toho policistu asi bylo těžké v jeden den pobrat tolik šokujících informací slíbil, že bude mlčet a že mu i pomůže a požádá své hochy, aby se neoficiálně po Praze porozhlédli.

Peter doufal, že až se Míša umoudří vrátí se k němu, padnou si do náruče a všechno si v klidu vyříkají. Ale čím víc se blížila půlnoc, tím víc Peter ztrácel naději a přecházel po bytě. Kolem desáté už to nevydržel a začal obtelefonovávat nemocnice, ale nic nezjistil.
Stále si kladl otázku kam mohl Míša zmizet, kam mohl proboha jít, ale odpověď nenalézal.
Nakonec usnul zhroucený v křesle v obýváku únavou.

Michaila probudily otravné sluneční paprsky, které ho štípaly do očí. Bylo to nepříjemné. Zkusil se pohnout, ale všechno ho bolelo, pak si začal pomalu rozvzpomínat a prudce se posadil na rozviklané kovové posteli. Ale to neměl dělat, protože se mu najednou zatočila hlava a najednou se mu chtělo strašně zvracet. Proto si hlavu prohmatal a zjistil, že ji má ovázanou obinadlem. Ale kdo...? Kde...? Nějak neměl sílu tyhle otázky řešit, proto si znovu lehnul a po chvíli ho přepadl slastný spánek. Když se mu povedlo po pár hodinách opět se probudit, zjistil že už ho hlava tolik nebolí. Matka mu často říkala že má tvrdou palici, asi to byla pravda. Vzpomínal si jen na Aljošu a pak na tu ránu...pak už na nic. Rozhlédl se pomalu po místnosti. Bylo tam malé okno pobité dřevěnými deskami, zpoza kterých prosvítalo slunce. Také ta postel, která tak nepříjemně skřípala kdykoliv se pohnul. A také nějaký kovový rozkládací stolek. Dveře...rychle se vyhrabal z postele a přešel ke dveřím, ale neměly bohužel zevnitř nasazenou kliku. Snažil se na ně bušit a kopat do nich. Taky volal aby ho pustili. Masivní kovové dveře se také po chvíli otevřely a v nich stál jeho únosce Aljoša se svým milým hřejivým úsměvem a tácem jídla.

"Určitě máš hlad. Spal jsi dlouho. Sedni si podívám se ti na tu hlavu".
Když postavil tác na stolek a vztáhl ke chlapci ruku Míša ucouvl do rohu místnosti.
"Nechci ti ublížit, to přeci víš ne? To co se stalo...mrzí mě to. Byla to nehoda. Ten muž neměl právo tě uhodit a taky za to zaplatil".
Michail se ani nemusel ptát aby věděl jak ten chudák zaplatil. Polil ho sice studený pot, ale nemohl tvrdit že se Aljoši bojí. Nikdy se ho nebál, ani když věděl co dělá. Nevěděl proč měl tu jistotu, že by mu nikdy neublížil. Proto se tedy se sebezapřením posadil na postel a začal do sebe násilím strkat toast s medem.

"Proč jsem tady? A kde je vůbec to tady"?
"Tvůj otec to tak chtěl, chtěl abych tě sem přivezl. Měl by přijet dnes odpoledne, má ještě nějaké obchody"."Takže jsem vězeň"?
Alexej na něj jen hodil celkem posmutnělý výraz a přitáhl si jeho hlavu na rameno, aby mu mohl odvázat ten obvaz. Michail nijak neprotestoval, věděl že to nemá smysl. Možná by mohl prosit o pomoc, ale tušil že Alexej mu nemůže pomoci. Nezlobil se na něj za to. Nedokázal to. Najednou si všiml té jizvy na jeho krku a odhrnul mu prstem rolák. Alexej se trochu odtáhnul, aby to mladík neviděl.
"To ti udělal on"? Už dávno mu nedokázal říkat otec.
"Potrestal mě za tvůj útěk". Pronášel to tak klidně, jako kdyby o nic nešlo.
"Nezabil tě".
"Ne, jsem pro něj příliš užitečný".
"Co se mnou chce udělat"?
"Nevím, neřekl mi své plány. Po tvém útěku už mi tolik nedůvěřuje".
"Proto ty gorily tam venku"?
"Správně, další dva stojí přede dveřmi, kdyby jsi chtěl utéct".
"Proč jsi mi tenkrát pomohl Aljošo? Věděl jsi přeci že otec se to dozví. Mohl jsi také utéct, mohl jsi..."
"Pššššt už mlč a pořádně se najez ano. Nechám ti tu svůj kabát, je tu zima. Teď ale musím jít".
"Aljošo počkej, řekni mi proč".
Ale mladý muž zmizel zase za dveřmi. Michail jen tupě zíral na jeho kabát a vzpomínal si jak ho Alexej brával do kina, jak dělal Nadě kolotoč a ta se smála. Jak ji společně pletli věneček z pampelišek. Všechny tyhle obrazy mu probleskovaly myslí. Nikdy mu vlastně neřekl proč začal pracovat pro jeho otce. Prostě se před šesti lety objevil od někud jako nějaký stín. Proč už to nemůže být jako dřív Aljošo?
Michail už neplakal, věděl že je to zbytečné, stejně ho to nezachrání. A navíc by se otec jen rozzlobil ještě víc kdyby ho viděl plakat. Před ním musí vypadat hrdě a chladně. Nesmí mu ukázat svůj strach. Ale jak jen to dokázat?