Kapitola 43

Michail ale všechno jídlo nedojedl a raději se rozhodl odpočívat, když už nic jiného. Otočil se zády ke dveřím a zavřel oči. Ale hlava ho bolela a nedovedl tedy usnout. Nevšiml si ani jak se dveře jeho vězení neslyšně otevřely a dovnitř vklouzla nenápadně postava malé holčičky, která si překrývala ústa dlaněmi, aby se nezačala hihňat. Jakmile uviděla na stolku toasty hned si jeden pro sebe ukradla a pustila se do něj.

Michail ale ten náhlý pohyb zaregistroval a prudce se otočil. Oči mu zůstaly viset na malé plavovlasé holčičce, která měla tváře naducané jídlem, jak chtěla skrýt svou krádež, ve starém obnošeném červeném kabátku, která koukala svýma velkýma modrýma očima přímo na něj. Michail na ni jen chvíli neslyšně zíral, protože měl dojem že kvůli ráně do hlavy má teď halucinace, ale když se na něj holčička provinile usmála s tím že mu zkonfiskovala jídlo skoro se rozplakal a vrhnul se k ní.
"Naděnko, Nadi copak tu děláš můj malý skřítku"? Nemohl věřit tomu že ji zase po těch měsících vidí, svojí malou sestřičku. Tolik přeci jen vyrostla. Ten kabátek si pamatoval, byly ho kupovat spolu a Michail žertoval že bude Naďa vypadat jako červená karkulka, už jen ten čepeček. Ale už ji ho nestihl koupit. Olíbal ji tváře a tisknul k sobě jako kdyby ji chtěl rozmačkat.
"Ahoj bráško, ty toasty byly moc dobré vážně. Nezlobíš se že jsem ti je snědla"?
Teď už se chlapci opravdu kutálely slzy dojetí z očí. Byl tak rád že ji vidí, tak moc rád. Ten její provinilý úsměv, och Naděnko vždyť ty si ještě malá aby jsi chápala co se děje.
"Proč pláčeš? Já... opravdu jsem měla hlad a myslela jsem si že už je jíst nebudeš a tak...".
"Hlupáčku, to není kvůli tomu jídlo. Jsem moc rád že tě vidím víš".
"Co to máš na hlavě, bouli"?
"A..Ano, víš uhodil jsem se".

Holčička jen kývla a hupla si to přímo na postel. Michail ji nechtěl zatahovat do téhle soukromé války mezi ním a otcem. Nikdy o tom s ní nemluvil, protože ona ho měla ráda. Vždycky ji vozil drahé dárky a žvatlal s ní jako s miminem. Říkal ji princezničko. Michail jen u toho skřípal zuby, ale musel to trpět.
"Jsem ráda že si přijel bráško, zase se vrátíme všichni domů a budeme rodina. Tatínek to říkal".

Seděla na posteli a klátila nožkami, usmívala se jako malá porcelánová panenka, byla tak krásná. Tolik to Míšu bolelo, její slova. Ale ona nevěděla, nemohla vědět co říká. Nemohla vědět že on je tu nedobrovolně, že nikdy nebudou rodina. Ona byla ještě dítě se svými ideály a sny. Ona byla tak nevinná. Michail ji na to nedokázal odpovědět, jen si sedl k ní a opřel o sebe, aby ji mohl líbnout do vlásků. Byl tak rád že je v pořádku.
"Nadi, jak jsi se sem dostala"? Najednou ho napadlo jak se jeho sestřička vloudila do jeho vězení. Sice měla jisté kouzlo osobnosti a s lidmi si většinu času dělala co chtěla, ale přeci jenom...
"Tatínek mě sem přivezl. Říkal ať tě jdu překvapit".
Takže je tady. Ale proč. Proč ten bídák do toho všeho zatahuje i Naďu?
V Michailovi se vzedmula taková vlna nenávisti umocněná ještě tím dětským smíchem, že se jen těžko ovládal.
"Říkal že si byl na dlouhých prázdninách a že se brzo vrátíš, bylo mi smutno víš. Ani pohled si mi neposlal copak to se dělá"? Tak rozkošně ho plísnila.
Nevěděl jak ji na to odpovědět. "No víš ....ono to...". Dřív než však stačil ze sebe vykoktat nějakou další lež, která byla potřeba, dveře se znovu otevřely a v nich stál Alexej. Jakmile ho Naďa zmerčila sesunula se z postele a skočila mu kolem krku s hlasitým výkřikem.

Michail nemohl odolat a rozesmál se té scéně, která mu připadala tolik známá. Ano tohle jeho sestřička dělala jenom Alexejovi, vždy když ho viděla a to od doby kdy uměla sama chodit. Vzpomínal si jak to viděl naposledy, bylo to když ji vyzvedávali spolu s Aljošou ze školky. Nejdřív letěla k bratříčkovi a pak hup na strejdu jak mu občas říkala. Tenkrát ji vzali sebou na zmrzlinu. A Naďa ulepená od čokoládové pochutiny najednou na Alexeje vybalila ty své velké kukadla, kterým se nedalo říct ne a prostě pronesla "Můj ženich". Oba se tomu tak rozesmáli až se za břicha popadali. Ano jak se zdálo Naděnka si vybrala svého ženicha. Dokonce to oznámila i doma. Pamatoval si jak jejich matce sdělila, že až bude velká tak si vezme za ženicha Aljošu. Jejich matka se tomu také velmi smála. "A bude tě Alexej chtít karkulko"?
"Určitě bude".
Z těchto vzpomínek ho vytrhlo až sestřino výskání. Muž ji něco zašeptal do ouška a ona Michailovi zamávala a vystřelila z místnosti jako kdyby ji za patami hořelo.
"Naďo počkej"!
Tak rád by byl s ní déle nebo se za ni rozběhl, ale Alexej mu zatarasil cestu.
"Proč? Proč ji sem přivedl? Tak mluv"?
Ale nezdálo se, že by z toho jeho přítel měl také radost. Jen smutně svěsil hlavu a pokrčil rameny.
"Nenávidím ho, slyšíš, nenávidím. Ať chcípne, ať už konečně chcípne a nechá nás žít".
Michail se sesunul s pláčem na zem a Alexejovu pomocnou ruku, která se k němu vztahovala odmrštil.
Proto muž zvážněl a jen ledovým hlasem pronesl: "Přeje si s tebou mluvit. Mám tě přivézt".