Kapitola 44

Michail si připadal jako kdyby šel právě na porážku. Jako hloupé tele, co ví že ho čeká smrt, ale přesto nemá na výběr. Cestou do jedné velké místnosti kde byla jen jedna židle otočená k oknu, si Michail nervozitou hlodal dolní ret. Už se nehodlal otci podvolit, věděl že to bude jeho konec. Už ale nedokázal dál snášet to týrání. Pokud to půjde vzepře se mu.

Když zahlédl Naďu jak si hraje na dřevěné bedně se svou panenkou měl chuť se k ni vydat, ale ovládl se. Věděl že jeho otec seděl na té židli u okna. Ani se neotočil, nepromluvil. Míšovi oči zatím stále bloudili k jeho sestřičce. Odhadoval šance k útěku. Ale všude postávaly otcovi gorily a navíc Alexejovi by stejně nedovedl utéct, to by dřív skončil s kulkou v zádech. Nemůže zemřít, má přeci tolik lidí, na kterých mu záleží. Jeho malá sestřička, co se stane když zemřu? Otec z ní vychová bůhví jakou šlapku či něco horšího...to nikdy nedovolím. Musím ji chránit. A Peter? Už by ho nemohl nikdy políbit, vidět ho...ani by se nedozvěděl že byl zabit. Kalininové umí skvěle zametat stopy, to ho jeho otec učil. Odvážil se tedy začít.
"Proč je tu Naďa"? Postava na židli si jen pročísla prošedivělé vlasy a konečně se na Michaila otočila. Mladík rázně couvnul před tím mužem, kterého se celý život obával.
Jeho otec na něj hleděl chladnýma hnědýma očima a na rtech mu pohrával zlomyslný úšklebek. Sjížděl svého syna pohledem od hlavy až k patě. Vypadal jinak, konečně se zdálo že dospěl. Už žádná ustrašená hromádka. To Kalinina velice potěšilo, takže musel uznat že ten útěk přeci jen k něčemu dobrému byl.
"Princezničko pojď za tatínkem...honem".
Jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně, což Michaila ještě víc vyplašilo. Čekal by výbuchy hněvu, zbytí či něco podobného.

Naďa přeběhla k otci a vyhoupla se mu na klín a mrkla spiklenecky na Míšu.
Kalinin se k ní naklonil a něco ji zašeptal. Holčička začala kroutit hlavou...ale nakonec souhlasila.
Michail už chápal proč tam je. Jako štít...Michail si proti otci nic nedovolí když bude na blízku.
"Utíkej se Sergejem do auta princezno, má tam pro tebe schovanou čokoládovou zmrzlinu. Honem ať se nerozteče".
Naďa vypískla radostí a hned seskočila...než však doběhla ke dveřím se stačila otočit. "Tatínku a může jít bráška taky se mnou na zmrzlinu"? Míšovi až zatrnulo. Kalinin se hlasitě rozesmál.
"Ne princezno, možná později".
Naďa sice nafoukal své dětské tvářičky, ale nakonec chytla jednoho z mužů v černém padnoucím saku a táhla ho za sebou aby ji teda dal zmrzlinku.
"S dětmi je to tak snadné, býval jsi stejný".
Michail zatnul pěst. Starý Kalinin se zvedl a velkým půlkruhem si ho obešel hodnotícím pohledem. Na jeho tváři se konečně začala značit špatně skrývaná zlost. Jen se zasmál a tvrdě Míšu udeřil do tváře, až upadl na zem a s koutku rtů mu stekl malý pramínek krve, jak si prokousl ret. To jediné co chlapec ještě vnímal bylo jak si chránit alespoň hlavu před dalšími ranami, ale k jeho překvapení nepřišly.
"Vidím že všichni se vracíme na počátek...i ty si se vrátil".
Mladík na něj jen nenávistně hleděl. Nemohl tušit že jeho otec byl natolik vydrážděný a rozzlobený, že hodlal svého syna už navždy zlomit a vzít mu to co nejvíc miluje. Pro něj to neznamenalo nic...klidně obětoval každého člověka. City pro něj neexistovaly. Usadil se tedy znovu na židli a vychutnával si tu opojnou pomstu.
"Budeš pikat za to že si mě zesměšnil...".
Michaila polil studený pot. "Útěk byla tvá největší a taky ta poslední tvá chyba".
"Chceš mě zabít"?
"Proč bych to měl dělat? Jsi přeci můj syn a já ti chci ukázat že existují i horší věci než tvá vlastní smrt. Nejen že si utekl, ještě si měl tu drzost se vrátit a zradit mne. Vychoval jsem z tebe hlupáka".
"Nevychoval si mě vůbec, jen si mě mlátil a nutil mě skákat jak ty pískáš. To nebyl život".
"Alexeji...".
Jmenovaný přešel k židli a podal Kalininovi nějaké složky.
"Alexej už za tvou zradu draze zaplatil, ale je pro mě užitečný a tak ještě žije. Ty teprve poznáš co je to má zlost a budeš platit".

Michail se pomalu zvednul ze země, na které dosud seděl. Nechápal co otec zamýšlí a vůbec se mu nelíbil ten jeho úsměv.
"Nebýt Alexeje tak bych nikdy nedostal ten skvělý nápad synu. Zjistil jsem že jsi po mě, máš tvrdou hlavu a bití nepomáhá. Zvolíme tedy jinou taktiku".
"Nejsem jako ty, nikdy nebudu, to radši umřu".
"To ti klidně rád splním Michaile, ale až později".
Ruský bos vyndal ze složek tu samou fotku, kterou Alexej ukazoval Michailovi v té uličce. Tu na niž byl Peter před svým bytem, zrovna stál u auta. V Míšovi se všechno sevřelo, protože jeho vnitřní hlas tušil tu hrůznou skutečnost.
"Chci aby jsi se díval...aby jsi se díval jak on pomalu umírá, ten tvůj milenec, jak odporné. To tě provždy naučí, že mi nemáš nikdy odporovat".

"NÉÉÉÉÉ" !!!!

Ale Michailův křik byl marný. Alexej ho chytil pevně za paži a táhnul ho někam ven. Michail se vzpouzel jak jen to šlo, takže museli na pomoc přispěchat ještě dva muži, aby mladíka zvládli. Vytáhli ho ven a strčili dozadu do černé dodávky.