Kapitola 9

Sirotčinec přidružen ke kostelu Nebeské pravdy

"Měli bychom být s ním!"
"Ne, má drahá přítelkyně, Efram musí cestou ke svému osudu kráčet sám. V tomhle mu nemůžeme nijak pomoci."
"Ale je to ještě dítě, Otče, je to příliš kruté. Nemůžeme ho vystavit nebezpečí."
"Armíno... věřte, že já ho chci chránit stejnou měrou, ale již to není možné. Věděli jsme to celých čtrnáct let, že ten den přijde. Přišel sice příliš brzy, ale Efram je silný hoch. Dobře jsme ho vychovali. Jeho osud se opakuje již tolik století, ale my v tomhle příběhu nejsme proto, abychom to zastavili. Zaslouží si znát konečně pravdu, nemyslíte?"
Jeptiška musela dát Otci Faltusovi za pravdu, i když se ji to příčilo. Ta kniha, kterou Otec uchovával celé ty roky, sama ji četla a trhalo jí to její dobrotivé srdce. Kolik hříchů bylo spácháno, kolik bolesti přeneseno na jednoho mladého chlapce.

Efram se přeci jen vyhrabal ze záplavy šedivých pírek, která tak krásně hřála. Anděl ještě spal, jeho tělo leželo klidně a i jeho dech napovídal tomu, že únava, jenž ho přemohla, byla velká.
Mladý chlapec se usadil na kraj postele a přejížděl prsty po knize, kterou mu svěřil Otec Faltus, bez toho, aby mu vysvětlil, co je zač. Ta kniha mu připomínala starou legendu o jednom velkém muži, díky kterému vznikla Archandělská církev, o kterém se učil Efram v náboženství. Solomon Karien, zakladatel a prorok andělů, ano, tak se jmenoval. Prý sepsal velmi důležitou knihu, která byla opsána do mnoha jazyků. Ale originál Solomonovy knihy zmizel již před staletími.
Kniha, která byla obsypaná jemným peřím šedivé barvy. Až to Eframa zarazilo. Stejnou barvu peří měl i Samael... proto chlapec tak dlouho váhal, než knihu otevřel.

Ale když přeci jen našel odvahu, zjistil, že kniha je psaná latinsky. Uměl jen pár slov, které pochytil v náboženství, ale číst takový text bylo zhola nemožné. To by možná přečetl tak Otec Faltus. Přesto se Efram zahleděl na ten souvislý text a po chvíli mu vyvstávaly v mysli písmena, celá slova a přistihl se, že dokáže tomuto písmu rozumět. Trochu ho to vyděsilo. Jak je tohle možné? Četl úvod do Solomonovy knihy a sáhodlouhou genezi rodu andělů, odvíjející se od prvních archandělů. Dokonce našel jména těch, které ani neznal, což mu přišlo zvláštní. Andělé, o kterých se smělo učit a kázat v ostatních vírách, měli své místo v dějinách světa jen v církvi Archandělské. Ta neposuzovala dobro a zlo.
První hodinu se Efram učil poznávat a číst tento text, ale šlo to jako by samo. Skoro to vypadalo, že latinu plynule ovládal, ale nějak ji pozapomněl, což nebylo možné. Cvičil se na předmluvě o andělech, o jejich nedokonalostech a jejich zrodu. Překvapily ho určité pasáže o tom, že Bůh je nestvořil dokonalé. A každému andělovi buďto chybí nějaká emoce či vlastnost, nebo přebývá. A to je činilo více podobným lidem.

Příběhy o prvním stvoření andělů, o jejich moudrosti a činech, příběhy o vytvoření prvního člověka. Tady se Efram zarazil. První anděl, který zradil. I jemu něco přebývalo a to touha milovat. Miloval tak moc, že obětoval i sebe. Eframa z toho příběhu bolelo srdce. Dokonce se přistihl, jak mu slzy stékají po tváři. Proč je hříchem milovat? Proč? Nesnesl tu krutost příběhů. Další a další andělé znovu a znovu dělali podobné chyby a vždy za ně byli krutě potrestáni.
Pak narazil na další příběh o Lucifelovi. Chápal jeho pocity, i jeho jednání, i když... nebylo moc správné. Nedokázal ho vidět jako toho zlého. A i tato kniha ho nehanila jako počátek zla. Ne, byl přece také andělem a vykonal co vykonal, protože tomu věřil. I Lucifelovi přebývala touha svobody. A kniha příběhy popsala naprosto objektivně, tak, aby čtenář pochopil i z lidského pohledu, proč andělé jednali, jak jednali. Návaznost krutých událostí byla až děsivá.

Jak hodiny na staré kostelní věži odbíjely, Efram se stále více nořil do tohoto světa andělů. Jeho duše jako by konečně našla to, co hledala. To, na co si nemohl vzpomenout. Najednou viděl podivné souvislosti mezi svým životem a posledními událostmi, vzpomínkami, jenž se mu nořily z mysli. Tak podobné obrazům a popisu života samotného spisovatele Solomona Kariena. Jak mohou mít dva lidé stejné vzpomínky, když je dělí tolik století? I Solomon měl svého strážného anděla? I jemu se do řeči či psaní pletla podivná slova, kterým sám nerozuměl. I Solomon měl bílý pramen vlasů. Stále další a další shodné drobnosti, které jakoby oba chlapce spojovaly.

"Můj ochránce, můj přítel v mé samotě. Světlo, které přišlo z nebe a nadělilo mi Tebe..."
Jen pár nepatrných poznámek na stránkách malým písmem. A jméno Samael....

Anděl se na posteli nevrle zavrtěl, až tehdy konečně otevřel oči. Jakmile si uvědomil, kde se nachází, skoro z postele vyskočil s obavou o to, co se stalo s malým Eframem. Připadal si ještě mírně zmatený a chvíli mu trvalo si utřídit události. Ano, donesl Eframa do kostela a pak... mu léčil zranění. Na víc si Samael nepamatoval. Nejspíš jeho tělo díky použití přílišného množství energie zkolabovalo. Jako anděl měl tady na zemi své kruté limity. Nenáviděl to, připadal si tak slabý. Pak si všiml siluety u okna. Efram tam stál nehybně, jako by shlížel dolů. Ale už byla tma, nemohl nic moc vidět, kromě světel z města. Přesto se Samaelovo čelo zamračilo. Něco... něco nebylo v pořádku. Ta atmosféra v pokoji byla až dusivá. A Eframova aura neměla původní čistou barvu. Prolévala se emocemi a smutkem, strachem... vším možným. Byl to jeden velký zmatek.
Teprve pak si Samael všiml na kraji postele rozevřené knihy. Knihy, kterou moc dobře znal, jelikož byl svědkem jejího napsání.
"Eframe?"
"Tak se ve skutečnosti nejmenuju, že? I když... to jméno mám rád."

Mladíkův hlas zněl tak cize, jako by vzdáleně. Momentálně v něm bojovalo tolik emocí, hlava ho třeštila, před očima měl stále nějaké obrazy. Některé byly z toho kláštera, který byl popsán v knize, ty byly veselé a zamilované, až na tu poslední. Jiné identifikoval podle oděvu někdy kolem osmnáctého století, kočáry, zámky, možná Francie? Viděl i pár záblesků z války, viděl sám sebe v zelené uniformě... ne nebyl to on, vypadal jinak, přesto jako by byl v kůži jiného člověka. Stále dokola. Konečně chlapec vše pochopil. V knize se dostal velmi daleko. Až na scénu, kterou si vybavil dnešního rána. Meč, který mu proklál srdce, meč, který držel jeho milovaný anděl.
Už věděl, že ten, který ho zabil nebyl Samael, už dokázal pochopit odkud má ty vzpomínky. Vše bylo obsaženo v knize. Nejen historie andělů, ale i vznik Archandělské církve, který Solomon popsal a také příběhy z jeho života, jeho skutky, trápení a soužití s anděly. Dokonce jako by popsal svou smrt, i když rukopis byl odlišný, přesto Efram věděl, že je to psáno stále stejným člověkem. Obdobná slova i výrazy a pokračování příběhu, který smrtí nekončil. Solomon popsal své znovuvzkříšení i ztrátu vzpomínek, krutý trest od archanděla Rafaela. A pak se zápisy objevovaly v knize každých osmnáct let. Jako by to byl odkaz, pro další a další jeho budoucí já. Pro další reinkarnaci. Jako by ta kniha, byla živoucí mapou vzpomínek po dobu pěti set let. Pak záznamy končily před čtrnácti lety.
V té době se Solomon Karien znovu reinkarnoval. Do dítěte, ten den narozeného. Dítěte, které mělo bílý pramen vlasů. Ano, v ten den se narodil Efram Bei a nesl dál osud započatý před tolika sty lety.

"Jak ... jak dlouho už... kolikrát?"
Samael sklopil pohled ke knize. Věděl, že tento den nadejde. Ale mělo to být až za čtyři roky. Efram byl však připraven již teď. Něco se v tom dokonalém řetězci reinkarnace stalo jinak. Po celá ta staletí to bylo vždy stejné. Ano, před těmi čtrnácti lety Solomonovu probuzenou reinkarnaci Samael zabil. Ten hrůzný den, kdy přišel v tunelu starého metra i o oko. Vzpomínka tak krutá, se zaryla hluboko a poničila pečeť, kterou na Solomona po jeho znovuzrození uvrhl archanděl Rafael, aby chlapce udržel od Samaela dál. Aby jejich láska skončila. Jenže ani to jim nezabránilo býti spolu.

"Pět set let. Rodíš se znovu a znovu, po osmnácti letech života. Tvé vzpomínky se navracejí až krátce před tvými osmnáctými narozeninami, tehdy doplníš svou knihu o další zápis."
"A potom?"
"Zemřeš."
"Jak to, že... jsi ty věci pamatuju už teď, ještě mi není osmnáct."
"Tvůj zápis... před třiceti šesti lety. Našel jsi způsob, jak reinkarnace zastavit. Silná vzpomínka. Natolik silná, že by se zaryla hluboko do tvé duše. Poškodila by Rafaelovu pečeť. Myslel sis, že to dokážeš. Bylo to bláznovství, prosit o pomoc archanděla Michaela. Ale on přesto tvé volání vyslyšel a nabídl ti možnost, jak to zastavit. Tenkrát, když jsi odešel... a vyhledal Casiela, aby z tebe vyňal knihu. Vše byla jen lest. Zemřel jsi tenkrát mou rukou, obětoval jsi se brutálnímu činu. Ale nejspíš se to opravdu povedlo."
"Nerozumím tomu, vůbec tomu nerozumím!"

Eframovi se podlomila kolena a pod oknem se schoulil do malého klubíčka. Ta vzpomínka ho mučila stále dokola. Jak zemřel... ne, jak viděl svého anděla trpět. Krvácet pro něj. Jak ho prosil o vlastní smrt a doufal, že zemřít rukou svého milovaného bude dostatečně silná vzpomínka. Vzpomínal si na tohle rozhodnutí, i když nebylo jeho, jako by bylo. Celé se mu to v hlavě pletlo a míchalo. Tolik životů, tolik vzpomínek. Toužil si vyrvat mysl z hlavy, toužil po klidu a tichu. Po tmě...
A pak ucítil tu hřejivou náruč svého anděla. Jeho vůni, dlouhé bílé vlasy ho šimraly na nose. A velká rozložitá křídla ho objala a ukryla před světem. Jako tenkrát v klášteře, jako tenkrát, když ho poprvé políbil. Najednou bylo v Eframově mysli ticho. Mír a klid. Cítil jen bušení svého srdce a viděl smutný pohled svého anděla. Až teď si to plně uvědomil. Celých těch pět set let. Ať se zrodil kdekoliv, ať byl v životě Solomon čímkoliv, vždy byl anděl po jeho boku. Někdy nespatřen, jindy přítelem, či několikrát dokonce i milencem. Stále je svazovalo silné pouto. Celé ty roky ho miloval a snažil se ho chránit. Bojoval a mnohdy trpěl, bojoval a prohrával s osudem, který nemohl zastavit ani jako anděl. Musel vidět Solomona tolikrát umírat. A při každé smrti jako by zemřela část ze Samaela samého.

Chlapcovy oči byly zalité slzami, pro které skoro nic neviděl. Ale přesto se pokusil nahmatat andělovu tvář. Plně si uvědomoval jen jedno. Je tu s ním, potřebuje ho... miluje ho. Pocity, které tryskaly z jeho srdce. Pocity, na které byl Efram ještě ve čtrnácti letech nezralý. Ale duše Solomona Kariena již nemohla dál zůstat osamocená. Jeho duše se probudila.
"Kdo vlastně jsem? Samaeli... kdo?"
"Jsi ten, který dal světu novou víru, ten, který jim ukázal anděly v jejich pravé podobě. Nic se na tom nezměnilo. Stále jsi to ty. I když teď tomu nerozumíš. Přišlo to příliš brzy a rychle. Ale možná je tohle způsob, jak to celé jednou pro vždy zastavit."
Chlapec vzhlédl ke svému andělovi. Ještě stále mu zůstávaly některé věci utajeny. Jeho mysl jako by sváděla boj o to, která vyhraje, jestli reinkarnovaná duše Solomona Kariena, nebo duše Eframa Beie. A byly opravdu dvě? Nebo se už dávno smísily v jedinou? Na mladého chlapce toho bylo za jeden den až příliš. Cítil se vyčerpaný, a tak vnitřně prázdný, protože se zmítal ve vzpomínkách.
A Samael to věděl, moc dobře to znal. Prožíval s ním tuhle situaci znovu a znovu, proto za ty staletí již věděl, co pomáhá. Ta blízkost, jako by tu opravdu Solomona cítil a držel v náručí. Jako by se minulost na tu krátkou chvíli mohla vrátit i s jejich láskou. Jako by nikdy ani nezemřel. Prudce se tedy přisál chlapci na rty a začal ho líbat.