Kapitola 25

Letušky jen překvapeně hleděli na sedadlo 123 A a 123 B. Pak jedna z nich mladší krásná rusovláska, která Michailovi podávala lék proti nevolnosti se zamyslela.
" To mu asi tak špatně nebylo co myslíš". Zeptala se kolegyně v kuchyňce když chystali pití pro cestující. Menší brunetka se na ni otočila s nechápavým výrazem.
" Myslíš že to spolu dělali přímo tady? To snad ne, vždyť to je tak nechutný".
"Ale prosím tě, asi si nemohli pomoct. Ten malej vypadal tak roztomile, jako nějaký plyšáček. Nesla jsem mu prášky na nevolnost a měla jsem chuť ho pomuchlat".
"Bůh ví cos mu to dala Rose, nespletla jsi si ty prášky náhodou"?
Ale rusovláska nehodlala tuhle komunikaci ukončit. Zrovna do kuchyňky vešla hlavní letuška, nejstarší z žen a chystala nějakému hostu skleničku alkoholu.
"Helen víš o té novince"?

Žena se otočila na svou mladou kolegyni a podívala se ji zostra do očí.
" O co zase jde Rose? Další tvé klepy? Koho známého jsi viděla tentokrát". Bylo jasné že ji nebere moc vážně. Když však i brunetka stojící u pultíku se jmenovkou Susan přestala pracovat tak to znamenalo, že jde asi o něco pikantního.
"Na sedadle 123 A a B sedí takový moc hezký páreček. Zrovna jsem šla před chvílí kolem a byly zalezlí oba pod dekou a řekla bych, že karty tam spolu opravdu nehráli, podle těch zvuků co odtamtud vycházely".

Helen se na ni nevěřícně podívala. Za svou 12 letou kariéru už zažila hodně. Párkrát i dvojce, které si chtěli let trochu více než zpříjemnit. Ale většinou se odebrali spolu na záchodky a vše proběhlo v tajnosti. Takhle přímo na sedadle? Zvednul se ji žaludek.
" Bůh ví co jsi slyšela, zase nás jen balamutíš svými historkami".
V tu chvíli se ozvala i Susan, která rozhovoru zatím přihlížela. "Tentokrát mám pocit, že naše milá Rose netrpí přeludy. Protože přímo naproti nim seděli dva starší manželé a několikrát mě žádali o přesazení. Pak se prostě před chvíli zvedli a z hrůzou v očích si mi tady stěžovali na úroveň těchto aerolinií".
Helen na ni upřela nechápavý pohled. Až teď oběma mladším ženám došlo, že ji zapomněli sdělit tu nejzásadnější informaci.

Rose se uchechtla. "No víš Helen ten pár co si to tu rozdával přímo na sedadle byly totiž dva muži".
Helen vytřeštila oči. Tak tohle bylo i na ostřílenou letušku moc. Chvilku těkala pohledem z jedné kolegyně na druhou, aby si byla jistá že si z ní netropí zase žertíky. Ale obě dvě se tvářili tak, že nebylo pochyb. Susan byla rudá až za ušima a Rose se jen pochychtávala svým pisklavým hláskem.
Helen teď najednou došlo na co před chvíli myslela. Ten burbon, který si objednal jeden z hostů... "Rose, které číslo si říkala že to je"?
"123 proč"?

Teď už si byla jistá. Burbon byl také objednán na toto číslo. Ten muž u okýnka. Když se na ni podíval měla takový divný pocit. To ty jeho oči, byly skoro černé.
Helen naložila nápoj na vozík a dál tuto situaci nehodlala s kolegyněmi rozebírat. Jsou to ještě mladé husy. Neví nic o životě. Když dojela před sedadla 123 jemně oslovila muže u okýnka.
Peter se na ni otočil s takovým uspokojeným výrazem v očích, že se ji málem roztřásla ruka. Navíc na jeho rameni se povaloval mladík, kterému do tváře přes jeho světlé prameny vlasů neviděla. Peter jen tiše a ochraptěle poděkoval, kopnul do sebe skleničku burbonu rychlostí blesku a znovu ji podal letušce.
" Ještě jednu pane"?
" Ne děkuji".

Peter si jen potřeboval svlažit rty, potřeboval spláchnout Michailovu chuť aby mohl zase racionálně myslet. A burbon se mu zdál jako vhodný prostředek.
Michail najednou odlepil svou hlavu od Peterova ramena. Helen už se otáčela k odchodu, on ji však zatahal za cíp uniformy, jako malé dítě. Žena se okamžitě otočila zpět. A teď už ji to bylo všechno jasné, když viděla ten záhadný úsměv na mladíkovi tváři....takže oni opravdu spolu...tady...o Ježíši kriste, co si ostatní cestující pomyslí.
" Promiňte kdy budete podávat večeři"?

Peter v tu ránu vybuchl smíchy a skácel se hlouběji do sedadla. Letuška se na něj podivně podívala. Nemohl si prostě pomoct. On i po tom co se stalo dokáže myslet na jídlo? Má můj obdiv teda.
Helen se zakoktala..."Bohužel večeře se při dnešním letu nepodává, za chvíli budeme přistávat".
Michail ohrnul svůj malý nosánek. Peter neodolal a přímo před letuškou ho do něj cvrknul.
" Ty opravdu nemyslíš na nic jiného".
"Hele mám ti ukázat znovu na co myslím"?
Peterovi jak se lidově říká sklaplo. "Radši ne".

Helen je pro jistotu opustila. Teď už věděla že její kolegyně nelhaly. Bože vždyť ten mladík je tak ...je to ještě dítě. Neměla bych to oznámit na letištní správě? Co když je ten muž nějaký pedofil? I když tak nevypadal. Naopak zdál se velmi solidní. Navíc opravdu vypadají jako zamilovaný pár. Chvíli nad tím uvažovala, ale pak to zamítla. Raději se do toho nebudu míchat, prostě budu dělat, že jsem nic neviděla...vždyť já jsem opravdu nic neviděla.
Pak se v mikrofonu ozvalo známé hlášení:
"Dámy a pánové, za chvíli budeme přistávat na pražském letišti Ruzyně. Prosím sklopte si stolky do svislé polohy a připoutejte se. Děkujeme že jste letěli s naší společností a přeji krásný zbytek dne".
Peter i Michail poslechli hlášení. Ovšem mladík měl znovu problém se svými pásy, které prostě nechtěli spolupracovat. Chvíli s nimi tedy zápasil než hodil prosebný pohled na Petera. "Nejde mi to". Vztekal se chlapec.

"To je zajímavé, jiné věci ti ale šli". Michail při této poznámce zrudnul a dělal že nic neslyšel.
" A co za to dostanu když ti pomůžu"?
" Měl si toho málo"?
Peter chvilku přemýšlel, no popravdě... dal bych si to znovu. A za tu myšlenku by si sám nejradši jednu lisknul.
Pak se nad chlapcem slitoval. "Tak dobře ukaž mi to ty chytráku".
Michail vypadal šťastně. To však ještě netušil co mu Peter chce udělat, sadista jeden.
Už o té události pod dekou byl vzrušený. Sice to už trochu opadlo, ale stále se mu sedělo dosti nepohodlně. Peter zapnul jeho pás. Pak však chytil jeden jeho konec a silně ho přitáhl. Michail vyjeknul.

Kvůli jeho malé postavě ho teď pás škrtil zrovna na těch místech kde by neměl.
"Chce to ještě víc utáhnout", pronesl Peter a ještě trochu pásy utáhl.
Michail měl pocit že ho to přepůlí. Trochu zaskuhral.
"Co to...co to...". Michail se pokusil zavrtět, byl však silně přikurtován k sedadlu. Snažil se pásy povolit, ale nešlo to.
" Hej, koukej mi to sundat slyšíš, to škrtí".
" Nepovídej, chudinko, to musí bolet co"?
Peter se v tom mučení přímo vyžíval. "Takhle aspoň budeš hodný chlapeček a nebudeš dělat nezbednosti".
Michail se na něho příkře podíval. To snad nemyslí vážně. Čím víc se snažil uvolnit se ze sevření pásů tím víc se utahovaly. Trochu zavyl bolestí, myslel že tím Petera obměkčí. Marně.
"Víš že takhle ti to strašně sluší,...když si přivázaný".
"Ty úchyláku jeden koukej mě z toho rozvázat"!
Peter se mu jenom vysmál a obdařil ho dráždivým polibkem. "To vydržíš".
S tím se otočil k okýnku a jal se dívat jak letadlo přistává.