Vánoční chvíle 2020 - A.Peroutka - díl první

Přináším první kapitolu povídky s podivným názvem A.Peroutka, která bude spadat do souboru krátkých jednorázových povídek s názvem Vánoční chvíle.  Tato povídka bude mít dvě kapitoly a dnes vám přináším první díl.

 🎄 Soubor krátkých povídek s vánoční tématikou, stvořený pro Vánoce roku 2020.
Povídky nemají nic společného, nijak na sebe nenavazují, a kromě tématu Vánoc, svátků a Silvestra je spojuje jen žánr boys love a také zasazení do reálného prostředí.
Povídky byly sepsány jako vánoční dárek pro Truhlici a všechny její věrné čtenáře a také jako obrovské poděkování za donate, kterým jste mě podpořili. 🎄

Co vše dokáže Česká pošta před Vánoci pokazit? A co když pro jednou i z toho, co pokazila vzejde něco dobrého? Dva muži se velmi podobným jménem a skoro stejnou adresou. Dva osamělí muži, kteří se potkají čistě náhodou, díky chybě doručení. Ale co se stane dál?

„Já… já se velmi omlouvám, pane Peroutek, opravdu mě to mrzí, ale váš balíček tu nemáme, už byl doručen včera a…“
„Doručen? Ale zjevně ne mně, a to je to, oč tu běží.“
„Pane, uvědomujeme si naše pochybení…“
„Uvědomujete? To se mi opravdu nezdá. „A... L…A…N.. není na tom nic tak těžkého. Žádný Adam, ale Alan!“
„Jistě, vaše jméno i adresu jsme si poznamenaly a již se to jistě nestane. Upozorníme na to naše doručovatele…“
„To je sice hezké, ale já svůj balíček potřebuju. Takže mi laskavě sdělte, na kterou adresu jste ho zaslali!“

Alan se na poště vztekal dobrých dvacet minut. Normálně takto výbušný nebýval. Většinu věcí řešil v poklidu, s uvědoměním, že všichni jsme prostě jen lidi, kteří dělají chyby. A zvláště nyní, ve stresovém období před Vánoci byly chyby odpustitelné mnohem více. Věděl, že některé instituce nemají nejlepší pověst, že jejich zaměstnanci to nemají lehké, a proto neměl nikdy důvod takto zrovna na poště zvyšovat hlas. Nebohá slečna u přepážky, kterou málem rozbrečel, mu po svolení své nadřízené nadiktovala adresu, kam byl jeho balíček doručen.
Alan se nedivil, že doručovatel byl schopný poplést adresy. Alan Peroutka – 28/26 Svatomartinská a Adam Peroutka 26/28 stejné ulice. Poslechově to znělo podobně. Nejspíš bylo snadné si to zaměnit. I když se mu to opravdu stalo poprvé. S napsanou adresou tedy vyrazil z pobočky České pošty a zamířil ke svému autu.
V balíčku bylo něco totiž velmi cenného a křehkého, o co nemohl nikdy přijít. Velmi vzácné vinylové desky. Sběratelská edice. Dalo mu práce je sehnat a vůbec majitele přesvědčit k prodeji. Ale jelikož to byl starý pán, znal jen doručení poštou a Alan s tím bláhově souhlasil. Nic horšího se nemohlo však pokazit. Balíček nedošel na čas, a navíc mu přišla smska o doručení adresátovi, čemuž vůbec Alan nerozuměl. Chtěl zjistit, kde se stala chyba a ukázalo se, že jeho balíček doručovatel doručil do cizích rukou.
Desky, které měly nejen nedocenitelnou emocionální hodnotu, ale jejich finanční hodnota šplhala ke dvaceti tisícům.

Adresa to byla opravdu podobná. Jen o blok dál než byt Alana. Nízké bytovky od města se ale vůbec nepodobaly vysokému, novému činžáku. I okolí bylo o dost prostší a bylo tu i více zeleně. Alan zaparkoval před bytovkou, na niž viselo ono nemilé otočené číslo 26/28. Bylo mu nepříjemné řešit tenhle problém. Sice se ve své práci setkával neustále s cizími lidmi a musel řešit i nepříjemné situace, ale v osobním životě si rád užíval klidu, bez nějakých problémů a nástrah.
Když vystoupil z auta, zamířil k vestavěným zvonkům. Ve změti špatně čitelných jmen našel to jediné, které bylo čitelné velmi snadno. Chvíli doufal, že na jmenovce u zvonku či schránce bude jen A.Peroutka, což by trochu omluvilo nebohého pošťáka. Ale chyba lávky. Jak na schránce, tak i na zvonku bylo jasně vidět celé jméno tohoto muže.
S hlubokým nádechem se obrnil trpělivostí, a přece jen zazvonil.
Po chvilce se ozvalo v reproduktoru praskání.

„Prosím?“
„Dobrý den, mluvím s panem Adamem Peroutkou?“
„A…ano?“

Hlas v reproduktoru, byť byl velmi zkreslený zněl hodně mladě. Takže to možná nebyl ani muž, ale nějaký chlapec.

„Omlouvám se, že obtěžuju. Jsem Alan Peroutka a…. “

Alan asi čekal nějaké otázky, čekal že bude muset hodně vysvětlovat, ale to, co rozhodně nečekal byl smích na konci toho reproduktoru.

„Omlouvám se…teď už to dává docela i smysl. Přišel jste si pro svůj balíček?“
„Ano, na poště mi řekli, že to doručili na tuto adresu. Naše jména jsou si velmi podobná, a tak došlo k záměně.“
„Jistě, hned vám ho donesu.“

Alan byl překvapen, že celé jednání šlo tak snadno. Proto si u hlavního vchodu počkal a byl docela zvědav, v jakém stavu je jeho balíček. Protože i když chtěl důvěřovat poštovní službě, obával se nejhoršího.
Brzy se hlavní dveře otevřely a ven vyšel mladík, kolem 20-25 let. V dlouhé mikině, která na něm plandala a s úsměvem, který Alana dokázal zbavit slov. Mladík mu podal drobnou ruku a znovu se představil, než Alanovi podal balíček, který byl v naprostém pořádku, neotevřený a nepoškozený.

„Mě to bylo divné, protože jsem si nic neobjednával. A pak jsem si všiml jiného jména i čísla domu. Dnes jsem to chtěl odnést zpět na poštu. Předběhl jste mě.“

Alan si převzal svůj balíček, a ještě ho raději zkontroloval. Pak svůj pohled upřel na ten pozitivní a hřejivý úsměv mladíka před ním, a samovolně ho to donutilo se také usmát.

„Děkuju, je to pro mě velmi cenné.“
„Není zač. Je to docela legrační.“
„Co prosím?“
„No naše jména. Jsou snadno zaměnitelná.“
„To asi ano, ale nikdy dříve se to nestalo. A věřím, že ani nestane po mém výstupu na poště.“
„Je prosinec…pošta toho jistě má hodně. Hlavně že se balíček v pořádku našel.“

Pozitivní přístup toho mladíka Alana udivil. Ale veskrze měl pravdu. Rozčilovat se kvůli hloupé chybě bylo zbytečné. Alan přeci jen pro balíček nejel ani moc daleko. Proto mladíkovi znovu poděkoval a rozloučil se s ním, aby mohl zamířit zpět domů.
Toto hloupé, náhodné setkání, které vzniklo díky chybě české pošty však nezůstalo jen jediné.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Alan zrovna dokončoval dnes poslední reklamaci, kterou smetl ze stolu, aniž by se jí extra zabýval. Po těch letech už dokázal poznat a uznat, zda byla reklamace zájezdu nějak irelevantní. A ve většině případů tomu tak opravdu nebylo. Jeho mobil se nečekaně rozvibroval na stole, ale chtěl odeslat ještě poslední email, a tak si vibrací nijak nevšímal. Po chvíli však telefon začal vibrovat znovu, a tak Alan byl nucen hovor, přijmout, byť telefonní číslo volajícího neznal.

„Alan Peroutka.“
„Dobrý den, tady také Peroutka…ale Adam.“

Alan v první chvíli nepochopil, zda je to nějaký vtípek nebo kdo mu volá. Podle hlasu mladíka, kterého už jednou potkal před týdnem, nepoznal. Ale ten smích si stále pamatoval, proto jakmile se mladík rozesmál, Alan zpozorněl a představil si tu pozitivní tvář.

„Dobrý den…odkud máte mé telefonní číslo? A z jakého důvodu mi voláte?“
„Omlouvám se, ale opět se to stalo…tedy abych byl přesný, přišel mi opět váš balíček. Nějaké dokumenty, hádám. Bohužel jsem balíček rozbalil, protože jsem také jeden očekával a všiml si, že není pro mě. Bylo tam uvedeno vaše telefonní číslo.“
„Balíček?“

Alanovi chvíli trvalo, než si dokázal po únavném dni spojit dvě a dvě dohromady. Pak se do telefonu ozvalo jen unavené povzdechnutí.

„Znovu…. Jak si tohle můžou dovolit. To je nehorázné.“
„Je před Vánoci, jistě pošta nestíhá. Nejspíš najali nějaké brigádníky, kteří to tu ještě tak neznají…“
„To mě nijak nezajímá! Měli by být schopni rozpoznat dvě různorodé adresy i se jmény.“
„Tak se tolik nerozčilujte. Mám vám balíček poslat na správnou adresu?“
„Ne…to nebude nutné, bůh ví, kde by skončil. Přijedu si pro něj tak…za hodinku. Bylo by to možné?“
„Samozřejmě. Budu vás čekat.“

Alan byl opravdu rozezlen. Byl to týden, kdy si na pobočce pošty stěžoval na neschopného doručovatele, jehož podpis nešel pořádně rozluštit. A i po slibu, že se to již nestane, se to stalo znovu. V dost nepříjemné náladě dorazil tedy opět k bytu toho milého mladíka a zazvonil. Tentokrát ale Adam dolů nesešel, aby mu předal balíček, ale ozval se bzučák a dveře se otevřely.

„Pojďte nahoru, druhé patro.“

Než stačil Alan něco namítat, domovní telefon utichl, a tak byl nucen vyjít nahoru až k mladíkovu bytu. Tam ho přivítala opět usměvavá tvář, tentokrát v dlouhé flanelové košili, která zažila už lepší chvíle a byla potřísněná skvrnami nejspíš od nějakých malířských barev.

„Zdravím. Nechcete jít na chvíli dál? Udělám vám dobrý čaj, venku je dost mrazivo.“

Alana tahle nabídka opravdu překvapila. Neměl důvod chodit k cizímu mladíkovi na čaj. Přijel si jen pro svůj balíček. Ale přesto bezelstně souhlasil, aniž by o tom nějak více přemýšlel. Měl po práci, doma ho nic nečekalo, kromě lenošení u PC či nějaké knihy. A společnost toho chlapce s hřejivým úsměvem a šibalským pohledem opravdu uvítal. Asi už od toho prvního setkání si musel Alan přiznat, že se mu tenhle Adam Peroutka opravdu líbí, i když by nečekal, že takový kluk o dost mladší než on, jak se domýšlel, bude jeho typ.
Alan byl usazen v kuchyni, která voněla bylinkami a příjemnou vůní čaje. Nikdy ani neviděl takhle podivně připravovat čaj a tu kovovou nádobu vůbec nepoznal, proto Adama zaujatě pozoroval.
Mladík byl toho dne velmi upovídaný, a Alana opravdu nečekaně bavilo ho poslouchat. Takže brzy na nějaký balíček zapomněl a jen si užíval tuhle milou společnost. Když se ale venku setmělo, Alan si uvědomil, že by možná bylo vhodné věnovat se tématu, kvůli kterému sem přijal. Oba dva se tomu jen rozesmály a Adam mu opravdu jeho balíček v nadité větší obálce přinesl. To, že byl otevřený už věděl dopředu a nijak se na Adama nezlobil. Jen rychle zkontroloval obsah obálky, než mu došlo, že to byly pracovní papíry, které si nechával posílat domů. Nějaké nové zákony a také nový katalog, který byl teprve v tisku.
Vše však bylo v pořádku, a tak byl spíše vděčný, že tenhle balíček Adam zachránil, protože tam byly i dost osobní údaje. Kromě telefonního čísla i adresa jeho pracoviště, rodné číslo a další údaje.
Jakmile tedy dopil výtečný čaj, který si opravdu vychvaloval, s mladíkem se rozloučil a zamířil domů. Adamův úsměv ho ale doprovázel celou cestu a Alan se za volantem přistihl, že se také usmívá, z nějakého nepochopitelného důvodu. Vlastně…ani žádný důvod k tomu neměl.

---------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Půlka prosince byla pryč a Alan se začal poohlížet až teprve nyní po nějakých dárcích pro rodinu. Hlavně pro svou sestru a jejího syna. Neměl příliš nápadů, co jim zakoupit. Ale od koupi toho, co mu přišlo vhodné a pěkné ho odrazovala nutnost objednat přes internet. Většina e-shopů měla sice různé způsoby doručení, ale jelikož Alan bydlel prakticky kousek od pošty, neměl důvod je využívat. Kromě problémů, které vznikaly poslední měsíc, si nikdy na poštu nemohl stěžovat, jak to dělali ostatní lidé kolem něj. Z přemýšlení, zda zvolit tedy nakonec k doručení drahého kurýra nebo jet přes půl města do Zásilkovny ho vyrušil až zvonek. Bylo dost brzy ráno a Alan měl konečně pár dnů volna. U domovních dveří se ozval doručovatel, že přivezl balíček. Alan tedy zamířil dolů k hlavním dveřím, nevědom si toho, že by si něco objednával. Ale často mu takhle chodily různé katalogy cestovek, nebo jiné reklamní věci. Když mu dal dopravce, kterého znal již měsíce, podepsat papíry, ani se Alan neobtěžoval nic kontrolovat. Jaké bylo jeho překvapení, když dopravce z nákladního prostoru své dodávky z těžkostí vytáhl obrovský pytel kočičích granulí, které nechal Alanovi u schodů.

„Počkat, ale…tohle jsem si neobjednal…já žádnou kočku nemám. Co to…“

Během chvíle mu to ale bylo naprosto jasné a musel zkontrolovat, že vlastně podepsal převzetí balíčku, na jméno Adam Peroutka. Jen se plácl zoufale do čela.

„Je mi líto, musím jet, ještě mi toho zbývá hodně.“
„Ale to je špatná adresa! Musíte to odvést na…“
„Nezlobte se, ale papíry o převzetí jste podepsal. Pokud se stala chyba, zavolejte si na infolinku.“

S tím doručovatel práskl dveřmi auta a vydal se pokračovat na své trase doručování.
Alan zůstal stát s pytlem granulí u nohou. V ten okamžik už mu daná situace nepřišla ani vtipná, jen morbidně zoufalá. Když se však Alan pokusil pytel zvednout, zjistil, že má nejméně 12 kilo, uvedených na obalu. A díky fotce velké, chlupaté kočky si v tu chvíli vzpomněl, že Adam říkal něco o svém kocourovi, jménem Picaso. Alan však neměl na mladíka ani telefonní číslo, nebo jiné spojení a nyní mu to přišlo dokonale hloupé. Alespoň o Facebook si měl říct. Ale jak by to zase vypadalo? Mohlo by to vyznít dost zvláštně.
Nezbývalo než to riskovat. Alan ani netušil, zda Adam pracuje. Z rozhovoru minule si pamatoval, že mezi řečí mladík zmínil, že pracuje převážně z domu. Takže tu byla jistá šance, že ho tam najde i v takto ranní hodinu. Proto odnesl pytel do svého auta a opět se rozjel na dobře známou adresu.
Unavovalo ho tohle neustálé vracení si špatně doručených zásilek a byl rozhodnut na pobočce pošty udělat dnes další skandál, aby konečně předešel tomuto špatnému doručování balíků.

„Peroutka, prosím?“
„Peroutka také… zdravím.“
„Alane?“
„Správně. Vezu ti menší balíček, který mi dopravce vyklopil před dveře.“

Ten známý tak čistý a bezstarostný smích, přesně to Alanovi nesmírně chybělo. Až nyní si to byl schopen uvědomil. Ale při jejich posledním posezení u čaje se dohodli na tykání. Adam to navrhnul tak bezelstně a přirozeně, že Alan nemohl ani nic namítat.

„Hned budu dole.“

Když však Adam vyběhl docela nalehko ven k Alanově autě a zahlédl svůj „malý“ balíček, jen se praštil do čela velmi podobně, jako před chvílí Alan.

„Granule pro Picasa…ale ty měly přijít až za dva dny…“
„Asi si pospíšily. Tak úspěšně, jako ten dopravce, co je přivezl na špatnou adresu a zmizel.“
„Bože, já se omlouvám, moc se omlouvám…“
„Ale ty se nemáš za co omlouvat.“
„I tak…“

Alan ale omluvy smetl z příslovečného stolu a posunkem ruky naznačil, že Adamovi s tím pytlem nahoru pomůže. Asi měl Adam ale v tu chvíli stejný nápad, a tak oba hmátly po jediném velkém uchu, na boku pytle. Jejich ruce se na chvíli střetly a Alan se na mladíka zahleděl. Zdálo se, že pociťuje něco jako stud? Už minule pro něj Adam vysílal dost zmatené signály, a tak si nebyl jistý, jak to vlastně mladík má…tedy v soukromí, se svou orientací. Ale nyní byl ten signál dost…prostý a jasně viditelný?
Nebo to byla jen Alanova představivost?
I tak ale mladíkovi pomohl s pytlem až do jeho bytu. Za celou dobu, co tu ale minule seděl u čaje žádnou kočku neviděl. Sice u zdi v kuchyni ležely na podlaze misky, ale zvíře předstíralo, že neexistuje.
Adam se tomu postřehu o neexistující kočce jen rozesmál.

„On nemá rád návštěvy, vždy se schová do skříně.“

S tím Adam muže pozval na malou prohlídku, když pootevřel dveře své ložnice a poté nechal Alana nakouknout do velké šatní skříně, kde opravdu kromě velké temnoty Alan viděl jen dvě děsivé, žluté oči, které na něj zíraly.

„Moc děkuju, že jsi mi ten pytel dovezl. Objednal jsem to před Vánoci, abych už po zbytek roku nemusel nikde běhat pro granule.“
„Jistě, to docela chápu. Jen…myslím že…“
„Ano?“
„Myslím, že bys mi měl na sebe dát nějaký kontakt, kdyby se taková nemilá překvapení stala znovu, ať ti můžu alespoň napsat předem nebo tak…“

Opravdu to znělo jako kdyby Alan toužil po kontaktu na mladíka s úplně jiných důvodů. A jeho snaha to zamluvit a svést na doručovatele a poštu tomu moc nepomáhala.
Adam se však usmál a odsouhlasil to, než pozval Alana opět na ranní čaj, protože podle něj byla káva nezdravá. Předal mu na sebe jak telefonní číslo, tak trval i na vymění si kontaktu na Facebooku.
A tak z jednoho doručení pytle s granulemi najednou bylo celé dopoledne, strávené v příjemné společnosti, se kterou se Alan nechtěl loučit. Uvědomil si, že Adamova přítomnost je mu nesmírně příjemná. Nakonec se i nabídl, že si umyje svůj hrnek, což Adam nechtěl jako hostitel dovolit. A jejich ruce se setkaly znovu. Tentokrát k sobě byli velmi blízko a Adam držel Alanovu ruku a s ní i ucho hrníčku, aby mu v takové hlouposti zabránil. Neslušelo se, aby si návštěva myla nádobí. Možná že opravdu vysílal nějaké zmatené signály, protože se mu Alan opravdu líbil, ale neuměl nikoho sbalit nebo něco podobného. Neuměl dát najevo svůj zájem, nikdy dřív to nedělal. Všichni jeho partneři mu na rovinu řekli, že mají zájem a on jen souhlasil. V tomhle ohledu byl i přes vztahy ve svém životě stále dost nesmělý.

Alan však tentokrát ony signály, které do něj přímo vystřelovaly pochopil zřejmě správně. Nečekaně se nahnul k chlapci, který byl o hlavu nižší a přitiskl se mu na rty v rychlém polibku. Tím Adama nejspíš šokoval, takže se nijak nezapojil.

„Já…promiň to…myslel jsem…“
„Ne, to já se omlouvám…“
„Myslel jsem že… tvoje signály… že je čtu správně…“
„Jo…já to chápu…“

Adam si nebyl vůbec vědom, že Alanovi v tu chvíli nepotvrdil to hlavní. Že ony signály muž opravdu přečetl správně, že ten polibek byl v pořádku, jen…to Adama tak rychle překvapilo.
Proto se celá tahle chvíle stala nečekaně nesmírně trapnou a nepříjemnou.

„Měl bych už jet, čeká mě doma ještě dost práce…však to znáš…“
„Jo, asi znám…“

Adam byl rudější než nos soba Rudolfa. Ale přesto Alana vyprovodil, s hloupým omlouváním a děkováním, které střídal dost nepravidelně, ke dveřím. Zmatený Alan proto odjel docela spěšně, protože nechtěl prohlubovat tuhle trapnost. Byl přesvědčen o tom, že zrovna políbil jiného muže, který nejspíš ani není na stejné pohlaví, jako právě Alan. Protože to by byla reakce určitě jiná…nebo ne?

Ten den byl však naprosto prokletý. Několik nepříjemných hovorů a neustálé sahání po mobilu Alana u sebe samého vytáčelo. Začínal být nepříjemný a vzteklý. Uvědomil si, že několikrát zapnul na mobilu aplikaci messenger a také otevřel chat s Adamem. Ale proč? Aby se mu omluvil za tu pusu? Nechtěl se za ní omlouvat! Celá nastalá situace byla pro Alana nesmírně hloupá. Nikdy nezažil něco takového. Ne proto, že by se vždy trefil do stejně smýšlející osoby…ale spíše že když už chtěl navázat bližší vztahy než přátelství, vždy to dělal u lidí, u kterých si byl naprosto jistý, že jsou také homosexuální a že mají zájem. Balit cizího kluka…u kterého nemohl určit jeho orientaci či cokoliv jiného po třech setkáních, to se mu nepodobalo.
Proto pokaždé otevřený chat zase zavřel, protože neměl ponětí, jak s Adamem komunikovat.
Alan ale nemohl tušit, že stejný problém, stejné dilema, stejné neustálé otvírání chatu a zvažování, co napsat řeší i sám Adam.

A tak se stalo, že oba čekali, až ten druhý napíše první…